perfect day (anebo miles)

MUJ DEN

Rozhodl jsem se ze sebe konečně dostat něco míň módního a trochu víc smysluplnýho. Podat zprávu o tom, jak tady vlastně žiju. Střípky a momentální postřehy, odpozorovaný detaily a více či méně manipulovaný fotostories sice byly efektní, slušivý, zábavný a asi i víc pravověrně bloggařský, ale éra objevení blogostylu už je za mnou a vracim se teď k mýmu oblíbenýmu deníkovýmu vyprávění. Čtenářů asi ubyde, ale tohle je MOJE terapie.

Dneska nemusim vstávat načas, takže novej den začíná pěkně přirozenou cestou, bez alarmu. Stejně bych měl vstávat s alarmem, protože když je volno, tak spim moc dlouho. A měl bych už konečně začít něco dělat pro školu. Zapomínám, že jsem do deštivýho království fish and chips přijel na studia. Ale bez alarmu v hlavě je alarm na stole k ničemu, vzbudí mě sice, ale típnu ho a z postele se nakonec vyhrabu dohromady tak o půl hodiny dřív než bez alarmu.

Vstanu, postavím vodu na čaj a než definitivně roztáhnu závěsy, zalezu eště na chvíli pod peřinu (zlozvyk z dětství). Den začíná až když konvice dobublá a zmlkne. Zaliju pytlík čaje v termosce, oblíknu nezbytnou mikinu a kalhoty a s očima eště zalepenýma vyrážím do novýho dne pro snídani, do tesco expresu pro čoko muffiny. Na chodbě si vyměnim několik ranních „how are you allright“ se svýma spolubydlícíma, kterých je v Holland House, přímořské univerzitní ubytovně v centru města, dohromady asi stovka. Zbytek, naprostá většina studentů, bydlí na univerzitě, na území campusu, kterej je pár mil za městem, v polích mezi kravama, takže my, co bydlíme v centru, sdílíme pocit privilegovaný elity. Viktoriánskej dům má tři patra, který jsou pospojovaný nepochopitelným bludištěm uzounkých chodeb a požárních schodišť, z nichž některá vedou k pokojům, jiná končí slepými rameny. Každé patro má svojí kuchyň a studenti smí používat právě jen kuchyň na svým patře. Ze začátku jsem o kuchyních vůbec nevěděl, jedl jsem chleba s čajem a do pokoje se chodil jenom vyspat. Byl jsem osamělej, nikoho neznal. Nikdo mi neřekl, že cesta k ostatním vede přes kuchyň. Teda mám ještě sousedy…o těch zleva jsem ale první tejden neslyšel a zprava není o co stát. Tam žije anglická panenka Holly, permanentně usměvavý diblík, který by byl roztomilý, kdyby si na mě pak potají nestěžoval domácí, že jsem hlučný. Ale mě nic neřekne! Domácí si mě pak zve na kobereček, usazuje na židli a za zavřenými dveřmi mě vyslýchá, pokládá mi divné otázky. „Je to pravda, že jste zvyklý sprchovat se ve druhém patře každou noc zhruba kolem tří hodin ráno?!?“ Prostě se sousedy jsem se nějak neskamarádil. Po asi čtyřech dnech solitérskýho života, života štvance, kterej spíš připomíná hledanýho zločince než studenta na zahraniční stáži (tousťák only, balený cíga, čaj, pivo, pohorky, švýcarák, občas čůrání do umyvadla) mi jednoho dne zbyl elán a trocha času. Nakoupil jsem tedy těstoviny, nivu, olivovej olej a česnek a sestoupil do kuchyně v přízemí (bydlím v prvním patře). Ihned se na mě vrhla smečka dlouhovlasých kuchařek intelektuálek, blonďatý hlavy do červena rozpálený kuchyňskym horkem, zatím jim chybí jméno a bude jim chybět do tý doby, než se na něj třikrát s uzarděním nezeptám. První se mé ruky dotklo Německo, Švédsko, Holandsko a samozřejmě Anglie. Nemám sebemenší výbavu, ale mí noví spojenci mi pro dnešek vše zapůjčí, hrnec, pánev, lžíci, jar…Večeřím poprvé v kruhu, velice opatrně, nemám rád nový lidi, co se do společnosti hned uvedou jako největší baviči, takže do debaty, která opravdu rozverná je (kde sakra vzali čas na to sestavit tuhle situaci, se vším tim nablejskanym nádobím a pokročilýma vztahama? připadám si jako zaostalá civilizace…) se zapojuji jen okrajově. Trochu jako vděčnej pes, kterýho vzali v zimě z boudy do domu, tiše polykám teplý pokrm. Ale samozřejmě je to jen ochranná vrstva, holky (a kluci) taky neví, akorát jsou tu dýl, maj prachy od rodičů a o něco víc rádi lidi…taky jsem to tak měl, když mi bylo devatenáct dvacet jako jim. Ve svých pětadvaceti mám spíš sklon udržovat stávající vztahy, což tady obnáší jednou za hodinu na internet, blog, maily a icq…Po asi dvou týdnech jsem se dozvěděl, že používat jinou kuchyň než tu na svým patře je zakázaný, ale už jsem zůstal dole, protože dole jsem už prolomil ledy. Jen jednou jsem zkusil jít do horní kuchyně. Tlustá, cizí Angličanka zrovna krájela cibuli, rozpačitá nálada, nahlédl jsem do lednice, třikrát zvedl a položil svoje nádobíčko, usmál se a navždy se nastěhoval do skříňky v „mojí“ kuchyni. Jo, nigga Kenny mi sice chodí na kečup, (což zní dost sobecky, ale když někdo žere burgry třikrát denně, je to pak na kečupu kurva znát) ale vždycky je tam buď Frederike, Rosie, Eleanore, Fabian nebo Sophia, se kterýma můžu pokecat a óóó, to se to pak úplně jinak vaří, smaží.

Tesco express (sámoška, rozměry jako večerka) je jen kousek, ulicí nahoru a přes jedny semafory. Na opačný straně po dvou stech metrech začíná sice kamenitá, podzimní, anglická pláž… ale pořád je to moře, oceán! Nikdy v životě jsem neměl to štěstí moct jeho proměny pozorovat tak dlouho v kuse. Počasí se mění stejně rychle jako moře, samozřejmě je to provázaný. Během dvaceti minut může bejt z bouřky slunečno a naopak. Jeden den příboj natahuje vlny jak pařáty, druhej den se promění v neviňoučkej bazének… Po návratu do pokoje je čaj už pěkně vybalancovanej a muffiny cestou skoro snědený. Dopiju čaj, podívám se na hodinky a hned se mi zkazí nálada. Vždycky když vím, že mě odpoledne čeká šichta v hospodě, celej den je ve stínu práce. V myšlenkách jsem v taverně celej den, fulltime, už se vidím jak běhám po place, ve škole, v autobuse, na procházce, pořád kontroluju čas a vlastně nic pořádnýho neudělám. Dneska mě to čeká v šest, teď jsou dvě, stihnu akorát dojet si na campus do media building vyzvednout foťák. Nikony D-100 s automatickejma externíma bleskama mě pomalu ale jistě rozmazlujou, asi trochu kazí, oproti pure hand made černobílýmu procesu, na kterej jsem zviklej z FSV daleko míň přemejšlení a kratší proces od stisku spoušti k výslednýmu obrázku Je to rozmazlování příjemný. A to mluvim jen o foťácích. Opravdový nadšení by tu zažil student český žurnalistiky s televizní specializací, velký, filmový naprosto profi kamery, studiový světla, mobilní USB záznam zvuku, malá krabička, zapojí se do ní mikrofon, hodí se přes rameno a je to tak kvalitní, že se to dá vysílat…to všechno je tady k dispozici. Nikdy by mě nenapadlo studovat žurnalistiku kvůli vybavení, ale tady by to fakt stálo za to už jen kvůli tomu. Si říkám, že těch sto padesát tisíc školnýho za rok není tak moc, když si člověk uvědomí, že se zdejší technikou může za tu dobu v pohodě natočit vlastní film…k tomu si ale musí přivézt tučný kapesný, cash na nájem a živobytí. Já při svý gastarbeiterský vytíženosti budu rád když stihnu s tim Nikonem nafotit feature. Moje téma je polská komunita v Brightonu. Přišel jsem na něj při jedný ze svejch procházek, jdu po ulici a nejednou vidím za výlohou Kubíka, takový to pomerančový pití. A jelikož mám zrovna žízeň a je mi to divný, že v anglii maj Kubíka, jdu dovnitř. Maj tam taky Ziwiec, bryndzu, polskou vodku…prostě polskej krám, vše polské. Dám se do řeči s prodavačem „jo, jsou tu dva polský krámy, ten druhej je naše konkurencia, sousedí s polskym barem, kde se pořádaj polish nights“. Dává mi jméno a číslo na polského faráře, kterej v kostele svatý Magdaleny slouží polský mše a funguje jako autorita s polskym komunitnim centru. Od tý doby jsem moc nepokročil, dvakrát návštěva kusu mše, při níž kostel pokaždé praskal ve švech. Bylo srandovní vidět plný lavice mladejch Poláků, nagelovanejch, oháknutejch do novejch hadrů ze sportsworldu, evidentně koupenejch za první výplatu v librách…jak tam klečí, tváří se zbožně, na tváři stejný výraz jako doma, ale zvenku si už pomalu budují novou, anglickou image. Tady v kostele se jeden před druhým nemaskují, neskrývají své identity, zpívají a modlí se, jsou všichni křesťani, navíc sjednocený v cizí zemi stejnou řečí, a je jedno, že jeden pokládá cihly a druhej dělá v bance, ačkoli oba vystudovali teologii na univerzitě v Krakowě…Nevim, ale prostě mi to přijde ohromě legrační. Ačkoli frázujou v polštině, rytmus modlení je úplně stejnej jako u nás, akorát Poláci víc zpívaj a jsou celkově víc srdíčkový. Poprvý si to v kostele jen občíhnu, podruhý už čekám na faráře. S každym zvlášť se před kostelem pozdraví, prohodí pár slov. Pak zachází zpátky dovnitř, rychle vyzpovídá několik oveček a pak se tázavě podívá na mě. Myslí si, že jsu taky ke zpovědi, já ho ale místo toho žádám o interview. Teda ne teď, ale někdy. Souhlasí, dává mi adresu a později po telefonu i čas a ve středu (včera) už se smíšenými pocity vstupuji do kněžského domku na Sackville road no. 30. Z interview mám zpětně blbej pocit. Chtěl jsem, aby bylo fajn, aby to klaplo, jenže asi jsem chtěl moc. Možná kdybych neměl na papíře tolik otázek a místo nich si nechal prostor pro improvizaci, dostal bych z faráře zajímavý slova. Řekl mi co už jsem věděl. Modelový odpovědi, který bych vymyslel sám. Až na pár výjimek. Kdybych měl interview publikovat celý, byla by to ostuda, když mám ale použít jen tři, čtyři citace, prázdnota rozhovoru se ztratí. Koneckonců, kněz taky nebyl žádnej kabaretiér…Ale slíbil mi přihrát zajímavý kontakty.

Smutek z nepodařenýho interview, stesk po mojí milé, která je oproti mně strašlivě pracovitá a vidina večerní práce, kterou eště tak docela nezvládám a rozhodně pro ní nemám talent, ve mně dohromady vytvářejí pocit méněcennosti. Rychle do sebe hodit tesco ready meal vaničku s příchutí Indie, na sebe lakýrky, kalhoty s pukama pěkně udržovanýma, černý tričko i košile, černý hranatý brejle, promyšleně rozcuchat vlasy a je ze mě číšník jak vystřiženej z časopisu. Mizerná nálada mě provází až do hospody, kde se zrovna střídá směna. Eric a Janine končí, Craig a Hannah pokračují, nastupuje Bruno, kuchařka Lara a já, šéfuje Jane. Eric pochází z Chile, je z frontman a zpěvák rockový kapely, ale jak sám říká „I am a rock band singer. I am supposed to be fucking leader, but this work takes all my vital energy. Every time I come to play with the band on stage I just say hi, I’m so tired…“ Stejně je ale podle mě i bez toho flegmatickej. Eric je v hospodě jen o tejden dýl než já, ale má talent, takže za barem vypadá naprosto přirozeně. Bruno. Brazilec, vitální prcek, co když se rozjede, maká jak mašina, takže občas lítaj střepy, Bruno tvrdí, že si občas před šichtou dá lajnu koksu, průběžně do sebe obrací panáky a není lakomej, taky ti naleje („Peter, if you wanna drink with me, you will drink with me. But I’m tellin you, don’t tell anybody, no Wes, no Lenka, no anybody, ok?“), když chceš. Pořád fuckuje, flirtuje s asijskejma zákaznicemi, každého umí rozesmát, má respekt i u starousedlejch hospodskejch „lordů“, který pijou pořád tu svou, energie z něj stříká, když ho na place, za barem nebo v kuchyni míjíte, dělá na vás jakože karate, nenávidí Wesleyho, černošského managera, to je Bruno, s Brunem dělám rád, protože se nefláká a když se hospoda zavře, je schopnej jí uklidit do půl hoďky, což je (spolu s pražandou Lenkou, která dneska nepracuje), nejrychlejc ze všech. Lara je Španělka, vystudovala „art“ kdesi ve Španělsku, chce v Anglii pracovat v galerii, ale nejdřív se chce naučit dobře anglicky. Nevim, jak se jí to v kuchyni podaří…na bar nechce, protože nerada mluví s anglickýma ožralama. Laru mám rád, protože má v kuchyni vždycky nahlas puštěnou dobrou muziku, takže se z kuchyně v její přítomnosti stává takovej azyl. Zbytek moc neznám, Angláni, nijak moc výrazný, možná se k jejich popisu taky někdy dostanu, ale zatím není třeba.
Dneska dostávám floor, přepínám na „on“ a už to jede. Floor, to je roznášení jídel z kuchyně ke stolům podle čísel a mapky, která je ale na hovno, protože stoly se pořád šoupou, uklízení nádobí a skla za bar do myčky, utírání stolů. Floor je taky kličkování po koberci mezi ožralými sedmdesátníky, co si nechaj vracet do poslední pence, protože Cliftonville Inn, to jsem neřek, je na místní poměry levná restaurace. Nejlevnější pivo libru pade. Floor jsou taky popálený palce od horkejch talířů, oteklý nohy v tvrdejch lakýrkách, stížnosti hostů, se kterejma já nemůžu nic udělat. Ale jsem tak hodnej a blbej, že vždycky zavolám managera, kterej se jim omluví, dá nový jídlo a mě pak v zákulisí sprdne, že sem na lidi příliš měkkej.

„I’m sorry. Thank you. Cheers, mate. Tar. Sorry, company policy. No more chips, but I can offer you jacket potato instead. It’s not my fault. I’ll check that for you in the kitchen. Sorry but this meal was for someone else, I’ll now have to take it away from you. I’m Czech. Excuse me, but you can’t smoke here, smoking area is over there behind the fence... If you don’t like this pub, go somewhere else.“
Ta poslední věta je zbraň, ale smí se používat jen tak dvakrát třikrát za večer, když se použije víckrát, už to neni spravedlivý a někde něco nehraje. Starouškové si stěžujou, ale stejně přijdou zas, protože levnější lokál nenajdou, ach jo… Dneska mi to nejde, to ta nálada. Další průser je, že jak chodim pořád na ty více méně ekologický dokumenty, tak tady dostává moje svědomí těžce na frak. Skleněný flašky, plastikový obaly, papír – všechno do jednoho kontejneru. Třídit to není čas. Představa, že bych běhal po flooru a jen tak pro sebe si házel flašky do svýho koše a pak po práci táhl cinkající pytel na zádech ke tříděnýmu odpadu je reálná asi jako obrázky Josefa Lady… Zůstává jen ten blbej kontrastní pocit (ale na ubytovně třídim poctivě, mami). Tuhle síť restaurací, celkem stovky podniků, vlastní chlápek jménem Tony nebo Tom nebo tak nějak, kterej si zakládá na bezprostřednim přístupu. V šatně visí plakát „100 zlepšováků“, pravidelně se v Anglii pořádaj sjezdy zaměstnanců…přinutit ho nějak, aby zavedl třídění povinně, to by bylo něco…musim nad tim eště popřemejšlet (a taky setim budu utěšovat při běhání po place). Myšlenky mi běží tímhle směrem, když mě odchytává jeden ze štamgastů, Mick. Sakra, je úplně na kaši a chystá se mi mluvit do duše. „Hey, this work is not just drinks and bar. It’s the people. You have to enjoy the people. Become part of it.“ A dívá se na mě lesklýma očima káravým, povýšeným pohledem, jako by všichni v lokále byli opravdoví hosté a já jediný před nimi předstíral falešného číšníka. Máš recht, Micku, ale tohle není právě to, co bych teď potřeboval slyšet.

Jsem rád, že mám tuhle práci. Dává mi naději, že můj českej účet mojí anglickou výpravu přežije. A hlavně je tu ta změna prostředí. Nejsem jen povinně spokojenej erasmák, ale taky dělňas. Dává mi to slastnej pocit nadřazenosti na obou místech, v práci jsem ten, co studuje, co má ještě něco a mezi buržoazníma děckama na UNI jsem pracující člověk, kterej ví, že pět liber stojí hodinu práce. V hospodě mě to trochu staví do role outsidera. Jelikož práce není moje hlavní činnost a vy myšlenkách unikám jinam, jsem trochu mimoň, co neflirtuje, sprostý joky hází jen když jde fakt do tuhýho a stejně se chystá odjet někdy kolem vánoc…

Pozdě v noci jsem na baru. Asi třicet druhů piva, deset cideru, dvacet sort vín, množství tvrdýho, koktejly, do toho jídlo, všechno jde přes automatickou kasu a mě z toho jde hlava kolem. Navíc když maj různý chlasty svoje cool přezdívky, takže když pak přijde žoviální kovboj a chce svůj jaydee, jak mám vědět, že po mě chce Jacka Danielse? Jak?

Holky od viaduktu

Day 4: Questions emerge....

Mam takovej pocit, ze v hospode tu a tam nalejvam mentalne postizenejm. Nebo minimalne trosku retardovanejm. Myslim to vazne. Maji tiky, divne mluvi...Vzdycky si rikam ty vole, tenhle by mozna pit nemel, ale pak mu proste to pivo natocim, protoze nejak nemam tu drzost rict "prominte, ale vam nenaleju, vypadate rochu retardovane". Protoze jak od sebe rozeznat lidi, ktery sou vozraly, mentalni nebo jenom divny? Aby tohle clovek odhadl, asi nejdriv musi obsluhovat anglickyho krale...

Jak jsem hledal banksyho

Some working class shit...

Jsou tri rano, pred chvili jsem se vratil z sichty dvanactky, necejtim nohy, dopijim druhy tesco-pivo, jsem univerzalni pingl, vydelal jsem si asi padesat liber. Odted budu mit na sve ctenare, na vas, min casu, protoze prebytecnou energii rozdelim mezi praci a skolu. Me zapisky budou strucne a ojedinele, avsak mozna, mozna teprve TED ziskaji onen nenapodobitelny svih, ktery je typicky pro autory z delnickeho prostredi...

Mam praci

Jo, je to tak. Plopez bude tocit pivo anglanum z takovejch tech obrich, hydraulickejch pip, o cemz vzdycky snil, ale vedel, ze tuhle praci nikdy nesezene. Ach jo.

A to sem mel z pohovoru tak divnej pocit. Ptal se me takovej rozjetej cernoch Wesley s managerskou plackou, kterou ziskal za to, ze vyhral v barmansky soutezi 100 zakazniku. Hra spocivala v tom, zapamatovat si 100 zakazniku, ktery hospodu pravidelne navstevujou. Pry ji chce zavest i tady.
Wesley mi pokladal zaludny otazky typu: "kdy jste naposledy vykonal pro zakaznika vyjimecnou praci, kterou jste nemel v popisu prace?" (moje odpoved: "kdyz mu nechutnalo jidlo, dal jsem mu misto nej novy.")
Nebo americka: "Kde se vidite za tri roky?" ("v nejakejch ceskejch papirovejch novinach")
Pak taky: "Co vas dokaze motivovat?" ("penize." - to mi mozna otevrelo dvere)
Nejhorsi cast interview byla, kdy jsem se dobrovolne uchylil ke lhani. Ptal se me, jak dlouho chci v Anglii zustat. Rekl jsem vyhybave, ze az skoncim skolu. Zeptal se tedy kolik mi zbyva. Rekl jsem, ze rok. Bylo to neprijemny. Ale bez toho bych tu praci, obavam se, nedostal. Kdo by zamestnal Cecha bez zkusenosti na dva mesice?
Interview bylo veskrze standardizovane, z cehoz vyplyva, ze se jedna o sit hospod, tedy tzv. "franchising". Takze je to tak trochu korporace. Aspon nebudu mit vycitky, az se priblizi cas odjezdu. Zejtra nastupuju.

Jak si predstavuju pohlednice z Brightonu...

Bordel v hlave

mam cim dal tim vic. Zdaj se mi zly sny, jim spatny jidlo, ctu neveselou literaturu (vcera Kafka - The hunger artist, dneska D. M. Thomas - The White Hotel, predtim Babel - Ruda jizda), jim shitovy jidlo, muj spolecenskej zivot je vesmes shitovej, prestal jsem kourit, prsi a prsi, praci nemam, bral bych i shitovou...

Takze moje predmety.

European short stories prednasi okouzlujici Rumunka Mrs. Bontea. Casto nadsene, s plamenem v ocich opakuje vetu "this is just a completely new framework of experience". Jeji hlavni pozitivum je nadseni tim, co uci. Cteme predepsany veci, snazi se nam predstavit typ vypravece, kterej je na vymreni - vypravec, kterej ustne vypravi pribehy s urcitym "moralnim ponaucenim". Je to trochu slozitejsi, samozrejme, protoze se tam pocitaj i spisovatele, ktery psali knihy timto zpusobem.

News feature with photography je ryzi dilna. Dilem ma byt na konci semestru vyprodukovana a odevzdana feature, coz je utvar podobny clanku, rozsah na dve az tri casopisovy stranky, doprovazeny tremi fotkami. Takze chodim ulicemi ciziho mesta a premejslim o cem bych tak mohl napsat... Fotit nas uci mladej typek Martin Spinelli. Predevsim ovladat nikony D-100ky, ktery si muzem pujcovat na den nebo na vikend. To bych videl jako hlavni pozitivum predmetu. Jinak se mi zda ze pan ucitel, mladej bodrej pivni anglican, tak trochu nevi, co s nama... Psanou cast predmetu prednasi pani Struk, novinarka. Tato cast me velmi nudi. Probirame, jak se ma psat a rozplyvame se vzajemne nad svymi fotkami, ktere jsou tak umelecke! protoze vyfotit neco normalne, to se dneska nenosi...Taky je to pozde odpoledne a to mivam HLAD.

Documentary, real TV and "real lives" je dobrej predmet, mozna nejlepsi. Koukame na dokumenty, rozebirame je, ucime se o historii dokumentarniho filmu...meli bychom se dostat az k reality TVs. Uci Holandanka Wilma de Jong. Takze vidite, ze ackoli jsem v Anglii, uci me spis cizinci. Vilma je vtipna. Nam vzdycky pusti kousek filmu a rekne tak to by stacilo pro vasi predstavu. "You get the idea of it? And it goes on like this for another eight hours..." Dnes zas trefne poznamenala, ze je zajimave, "that there are actually no shy people in the documentary movies". To by bylo tak asi vsechno. a jeste jsem si zapsal Ultimate frisbee, to je pecka. Ale porad prsi, takze spis jen 1x tejdne v telocvicne...

Dokument THE CORPORATION

kterej jsem právě dneska shlédl večer na campusu v rámci dokumentárního klubu mě přinutil zamyslet se nad tím, jestli je to správný, ukazovat vám tady takhle adidasky, pumy (niky ne, to ne...) a další boty, který určitě vyrobily za mizernou mzdu děti ve třetim světě. Jde se vůbec vyhnout korporaci? Ospravedlňuje nošení stylovejch korporátních bot jejich nádhernej design, estetická kvalita? A vůbec, ne vážně, neměl bych tu spíš psát o vážnější věcech, než jaký si mám koupit kecky? Je ta informace o keckách v Brightonu vůbec něčemu užitečná, ve světě, kde národní vlády ztratily veškerou moc, protože je převálcovaly obří korporace, který vlastně nemaj vlastníka a dokážou koupit kohokoli?

Mimochodem doporučuju: http://www.thecorporation.com/

Který kecky?

Když prší

Saturday nights fever

Sobota večer v Brightonu. Každej kdo se považuje aspoň trochu za clubbera by si teď měl představit partyutopii. Ale kde jsou ty kluby, o kterejch nám toho tolik naslibovali v živlu, paskvilu, na rádiu1? Kde je ta elitní společnost, kde vám připálí cigáro Tricky, kde na baru zakalíte se zpěvačkou Everything but the girl a kde na hajzlu hned o mušličku vedle močí Fatboy?

Právě jsem se vrátil z centra Brightonu a nic z toho jsem nenašel. Sháním práci. Vždycky si říkám: o nic nejde, prostě tam přijdeš, hodíš jim na bar CVčko, jakoby nic, dáš jim, co chtěj a vypadneš. Jenže když přijde na věc, bar je obklopenej vyholenejma rytířema albionu narvanejma do propocenejch fotbalovejch dresů velikosti S. Nejčastější výmluva pak zní: tady bych přece nechtěl pracovat.

Je stejně vtipný, jak si tu některý podniky hrajou na stylový kluby. Před vchodem ochranka s černou kravatou a komunikátorem u pusy se tváří hrozně důležitě. FBI hadr. Gel nebo eště líp vyholená palice, převoněnost, drsný výraz a ten nešťastný komunikátor, kterej nikdy nepoužívaj, to všechno působí o to trapněji, že hlídaj obyčejnou hospodu, kde někdo pustil o trochu víc nahlas anglickou hitparádu. Další vtipnej druh jsou vampire-style tančírny. Vysokej strop, sofistikovaný světla, obsluha v kravatách, krápníky na stěnách, tu a tam fontánka. Dunivý techno, fakt jak kdybyste omylem přišli na párty nějaký sekty. Vtipnej je i DJ, jehož přítomnost se všema vinylama a spol. má zřejmě z diskotéky udělat klub. Checht. Ale kluby? Možná jsem nenašel ty správný místa. Možná jeden. Audio. A možná je clubbing jen stav mysli. Uvidíme.

A lidi... Brečící, skoro nahý (fakt) holky v podomácku minimalizovanejch minisukních, zlitý modýlci v netradiční kombinaci nátělníku a kravaty, atmosféra jako by nebylo dost času, jako by už zbývala jen krátká chvíle než bude pozdě...jako na silvestra. Zavírací dobu přitom v Anglii posunuli, tak kam tak spěchají? Už se je člověk chystá odsoudit, tu jejich stádní kulturu a všechno, když tu před ním zastaví double decker, z něj se vyhrne dvacítka zčásti nebo úplně ožratých, navzájem se neznajících lidí a všichni řidiči poděkují a rozloučí se. Ty Angličani mě stejně vždycky překvapí...

Cesta ze školy (příště už fakt napíšu o tom, jaký je to ve škole)