MUJ DEN

Rozhodl jsem se ze sebe konečně dostat něco míň módního a trochu víc smysluplnýho. Podat zprávu o tom, jak tady vlastně žiju. Střípky a momentální postřehy, odpozorovaný detaily a více či méně manipulovaný fotostories sice byly efektní, slušivý, zábavný a asi i víc pravověrně bloggařský, ale éra objevení blogostylu už je za mnou a vracim se teď k mýmu oblíbenýmu deníkovýmu vyprávění. Čtenářů asi ubyde, ale tohle je MOJE terapie.

Dneska nemusim vstávat načas, takže novej den začíná pěkně přirozenou cestou, bez alarmu. Stejně bych měl vstávat s alarmem, protože když je volno, tak spim moc dlouho. A měl bych už konečně začít něco dělat pro školu. Zapomínám, že jsem do deštivýho království fish and chips přijel na studia. Ale bez alarmu v hlavě je alarm na stole k ničemu, vzbudí mě sice, ale típnu ho a z postele se nakonec vyhrabu dohromady tak o půl hodiny dřív než bez alarmu.

Vstanu, postavím vodu na čaj a než definitivně roztáhnu závěsy, zalezu eště na chvíli pod peřinu (zlozvyk z dětství). Den začíná až když konvice dobublá a zmlkne. Zaliju pytlík čaje v termosce, oblíknu nezbytnou mikinu a kalhoty a s očima eště zalepenýma vyrážím do novýho dne pro snídani, do tesco expresu pro čoko muffiny. Na chodbě si vyměnim několik ranních „how are you allright“ se svýma spolubydlícíma, kterých je v Holland House, přímořské univerzitní ubytovně v centru města, dohromady asi stovka. Zbytek, naprostá většina studentů, bydlí na univerzitě, na území campusu, kterej je pár mil za městem, v polích mezi kravama, takže my, co bydlíme v centru, sdílíme pocit privilegovaný elity. Viktoriánskej dům má tři patra, který jsou pospojovaný nepochopitelným bludištěm uzounkých chodeb a požárních schodišť, z nichž některá vedou k pokojům, jiná končí slepými rameny. Každé patro má svojí kuchyň a studenti smí používat právě jen kuchyň na svým patře. Ze začátku jsem o kuchyních vůbec nevěděl, jedl jsem chleba s čajem a do pokoje se chodil jenom vyspat. Byl jsem osamělej, nikoho neznal. Nikdo mi neřekl, že cesta k ostatním vede přes kuchyň. Teda mám ještě sousedy…o těch zleva jsem ale první tejden neslyšel a zprava není o co stát. Tam žije anglická panenka Holly, permanentně usměvavý diblík, který by byl roztomilý, kdyby si na mě pak potají nestěžoval domácí, že jsem hlučný. Ale mě nic neřekne! Domácí si mě pak zve na kobereček, usazuje na židli a za zavřenými dveřmi mě vyslýchá, pokládá mi divné otázky. „Je to pravda, že jste zvyklý sprchovat se ve druhém patře každou noc zhruba kolem tří hodin ráno?!?“ Prostě se sousedy jsem se nějak neskamarádil. Po asi čtyřech dnech solitérskýho života, života štvance, kterej spíš připomíná hledanýho zločince než studenta na zahraniční stáži (tousťák only, balený cíga, čaj, pivo, pohorky, švýcarák, občas čůrání do umyvadla) mi jednoho dne zbyl elán a trocha času. Nakoupil jsem tedy těstoviny, nivu, olivovej olej a česnek a sestoupil do kuchyně v přízemí (bydlím v prvním patře). Ihned se na mě vrhla smečka dlouhovlasých kuchařek intelektuálek, blonďatý hlavy do červena rozpálený kuchyňskym horkem, zatím jim chybí jméno a bude jim chybět do tý doby, než se na něj třikrát s uzarděním nezeptám. První se mé ruky dotklo Německo, Švédsko, Holandsko a samozřejmě Anglie. Nemám sebemenší výbavu, ale mí noví spojenci mi pro dnešek vše zapůjčí, hrnec, pánev, lžíci, jar…Večeřím poprvé v kruhu, velice opatrně, nemám rád nový lidi, co se do společnosti hned uvedou jako největší baviči, takže do debaty, která opravdu rozverná je (kde sakra vzali čas na to sestavit tuhle situaci, se vším tim nablejskanym nádobím a pokročilýma vztahama? připadám si jako zaostalá civilizace…) se zapojuji jen okrajově. Trochu jako vděčnej pes, kterýho vzali v zimě z boudy do domu, tiše polykám teplý pokrm. Ale samozřejmě je to jen ochranná vrstva, holky (a kluci) taky neví, akorát jsou tu dýl, maj prachy od rodičů a o něco víc rádi lidi…taky jsem to tak měl, když mi bylo devatenáct dvacet jako jim. Ve svých pětadvaceti mám spíš sklon udržovat stávající vztahy, což tady obnáší jednou za hodinu na internet, blog, maily a icq…Po asi dvou týdnech jsem se dozvěděl, že používat jinou kuchyň než tu na svým patře je zakázaný, ale už jsem zůstal dole, protože dole jsem už prolomil ledy. Jen jednou jsem zkusil jít do horní kuchyně. Tlustá, cizí Angličanka zrovna krájela cibuli, rozpačitá nálada, nahlédl jsem do lednice, třikrát zvedl a položil svoje nádobíčko, usmál se a navždy se nastěhoval do skříňky v „mojí“ kuchyni. Jo, nigga Kenny mi sice chodí na kečup, (což zní dost sobecky, ale když někdo žere burgry třikrát denně, je to pak na kečupu kurva znát) ale vždycky je tam buď Frederike, Rosie, Eleanore, Fabian nebo Sophia, se kterýma můžu pokecat a óóó, to se to pak úplně jinak vaří, smaží.

Tesco express (sámoška, rozměry jako večerka) je jen kousek, ulicí nahoru a přes jedny semafory. Na opačný straně po dvou stech metrech začíná sice kamenitá, podzimní, anglická pláž… ale pořád je to moře, oceán! Nikdy v životě jsem neměl to štěstí moct jeho proměny pozorovat tak dlouho v kuse. Počasí se mění stejně rychle jako moře, samozřejmě je to provázaný. Během dvaceti minut může bejt z bouřky slunečno a naopak. Jeden den příboj natahuje vlny jak pařáty, druhej den se promění v neviňoučkej bazének… Po návratu do pokoje je čaj už pěkně vybalancovanej a muffiny cestou skoro snědený. Dopiju čaj, podívám se na hodinky a hned se mi zkazí nálada. Vždycky když vím, že mě odpoledne čeká šichta v hospodě, celej den je ve stínu práce. V myšlenkách jsem v taverně celej den, fulltime, už se vidím jak běhám po place, ve škole, v autobuse, na procházce, pořád kontroluju čas a vlastně nic pořádnýho neudělám. Dneska mě to čeká v šest, teď jsou dvě, stihnu akorát dojet si na campus do media building vyzvednout foťák. Nikony D-100 s automatickejma externíma bleskama mě pomalu ale jistě rozmazlujou, asi trochu kazí, oproti pure hand made černobílýmu procesu, na kterej jsem zviklej z FSV daleko míň přemejšlení a kratší proces od stisku spoušti k výslednýmu obrázku Je to rozmazlování příjemný. A to mluvim jen o foťácích. Opravdový nadšení by tu zažil student český žurnalistiky s televizní specializací, velký, filmový naprosto profi kamery, studiový světla, mobilní USB záznam zvuku, malá krabička, zapojí se do ní mikrofon, hodí se přes rameno a je to tak kvalitní, že se to dá vysílat…to všechno je tady k dispozici. Nikdy by mě nenapadlo studovat žurnalistiku kvůli vybavení, ale tady by to fakt stálo za to už jen kvůli tomu. Si říkám, že těch sto padesát tisíc školnýho za rok není tak moc, když si člověk uvědomí, že se zdejší technikou může za tu dobu v pohodě natočit vlastní film…k tomu si ale musí přivézt tučný kapesný, cash na nájem a živobytí. Já při svý gastarbeiterský vytíženosti budu rád když stihnu s tim Nikonem nafotit feature. Moje téma je polská komunita v Brightonu. Přišel jsem na něj při jedný ze svejch procházek, jdu po ulici a nejednou vidím za výlohou Kubíka, takový to pomerančový pití. A jelikož mám zrovna žízeň a je mi to divný, že v anglii maj Kubíka, jdu dovnitř. Maj tam taky Ziwiec, bryndzu, polskou vodku…prostě polskej krám, vše polské. Dám se do řeči s prodavačem „jo, jsou tu dva polský krámy, ten druhej je naše konkurencia, sousedí s polskym barem, kde se pořádaj polish nights“. Dává mi jméno a číslo na polského faráře, kterej v kostele svatý Magdaleny slouží polský mše a funguje jako autorita s polskym komunitnim centru. Od tý doby jsem moc nepokročil, dvakrát návštěva kusu mše, při níž kostel pokaždé praskal ve švech. Bylo srandovní vidět plný lavice mladejch Poláků, nagelovanejch, oháknutejch do novejch hadrů ze sportsworldu, evidentně koupenejch za první výplatu v librách…jak tam klečí, tváří se zbožně, na tváři stejný výraz jako doma, ale zvenku si už pomalu budují novou, anglickou image. Tady v kostele se jeden před druhým nemaskují, neskrývají své identity, zpívají a modlí se, jsou všichni křesťani, navíc sjednocený v cizí zemi stejnou řečí, a je jedno, že jeden pokládá cihly a druhej dělá v bance, ačkoli oba vystudovali teologii na univerzitě v Krakowě…Nevim, ale prostě mi to přijde ohromě legrační. Ačkoli frázujou v polštině, rytmus modlení je úplně stejnej jako u nás, akorát Poláci víc zpívaj a jsou celkově víc srdíčkový. Poprvý si to v kostele jen občíhnu, podruhý už čekám na faráře. S každym zvlášť se před kostelem pozdraví, prohodí pár slov. Pak zachází zpátky dovnitř, rychle vyzpovídá několik oveček a pak se tázavě podívá na mě. Myslí si, že jsu taky ke zpovědi, já ho ale místo toho žádám o interview. Teda ne teď, ale někdy. Souhlasí, dává mi adresu a později po telefonu i čas a ve středu (včera) už se smíšenými pocity vstupuji do kněžského domku na Sackville road no. 30. Z interview mám zpětně blbej pocit. Chtěl jsem, aby bylo fajn, aby to klaplo, jenže asi jsem chtěl moc. Možná kdybych neměl na papíře tolik otázek a místo nich si nechal prostor pro improvizaci, dostal bych z faráře zajímavý slova. Řekl mi co už jsem věděl. Modelový odpovědi, který bych vymyslel sám. Až na pár výjimek. Kdybych měl interview publikovat celý, byla by to ostuda, když mám ale použít jen tři, čtyři citace, prázdnota rozhovoru se ztratí. Koneckonců, kněz taky nebyl žádnej kabaretiér…Ale slíbil mi přihrát zajímavý kontakty.

Smutek z nepodařenýho interview, stesk po mojí milé, která je oproti mně strašlivě pracovitá a vidina večerní práce, kterou eště tak docela nezvládám a rozhodně pro ní nemám talent, ve mně dohromady vytvářejí pocit méněcennosti. Rychle do sebe hodit tesco ready meal vaničku s příchutí Indie, na sebe lakýrky, kalhoty s pukama pěkně udržovanýma, černý tričko i košile, černý hranatý brejle, promyšleně rozcuchat vlasy a je ze mě číšník jak vystřiženej z časopisu. Mizerná nálada mě provází až do hospody, kde se zrovna střídá směna. Eric a Janine končí, Craig a Hannah pokračují, nastupuje Bruno, kuchařka Lara a já, šéfuje Jane. Eric pochází z Chile, je z frontman a zpěvák rockový kapely, ale jak sám říká „I am a rock band singer. I am supposed to be fucking leader, but this work takes all my vital energy. Every time I come to play with the band on stage I just say hi, I’m so tired…“ Stejně je ale podle mě i bez toho flegmatickej. Eric je v hospodě jen o tejden dýl než já, ale má talent, takže za barem vypadá naprosto přirozeně. Bruno. Brazilec, vitální prcek, co když se rozjede, maká jak mašina, takže občas lítaj střepy, Bruno tvrdí, že si občas před šichtou dá lajnu koksu, průběžně do sebe obrací panáky a není lakomej, taky ti naleje („Peter, if you wanna drink with me, you will drink with me. But I’m tellin you, don’t tell anybody, no Wes, no Lenka, no anybody, ok?“), když chceš. Pořád fuckuje, flirtuje s asijskejma zákaznicemi, každého umí rozesmát, má respekt i u starousedlejch hospodskejch „lordů“, který pijou pořád tu svou, energie z něj stříká, když ho na place, za barem nebo v kuchyni míjíte, dělá na vás jakože karate, nenávidí Wesleyho, černošského managera, to je Bruno, s Brunem dělám rád, protože se nefláká a když se hospoda zavře, je schopnej jí uklidit do půl hoďky, což je (spolu s pražandou Lenkou, která dneska nepracuje), nejrychlejc ze všech. Lara je Španělka, vystudovala „art“ kdesi ve Španělsku, chce v Anglii pracovat v galerii, ale nejdřív se chce naučit dobře anglicky. Nevim, jak se jí to v kuchyni podaří…na bar nechce, protože nerada mluví s anglickýma ožralama. Laru mám rád, protože má v kuchyni vždycky nahlas puštěnou dobrou muziku, takže se z kuchyně v její přítomnosti stává takovej azyl. Zbytek moc neznám, Angláni, nijak moc výrazný, možná se k jejich popisu taky někdy dostanu, ale zatím není třeba.
Dneska dostávám floor, přepínám na „on“ a už to jede. Floor, to je roznášení jídel z kuchyně ke stolům podle čísel a mapky, která je ale na hovno, protože stoly se pořád šoupou, uklízení nádobí a skla za bar do myčky, utírání stolů. Floor je taky kličkování po koberci mezi ožralými sedmdesátníky, co si nechaj vracet do poslední pence, protože Cliftonville Inn, to jsem neřek, je na místní poměry levná restaurace. Nejlevnější pivo libru pade. Floor jsou taky popálený palce od horkejch talířů, oteklý nohy v tvrdejch lakýrkách, stížnosti hostů, se kterejma já nemůžu nic udělat. Ale jsem tak hodnej a blbej, že vždycky zavolám managera, kterej se jim omluví, dá nový jídlo a mě pak v zákulisí sprdne, že sem na lidi příliš měkkej.

„I’m sorry. Thank you. Cheers, mate. Tar. Sorry, company policy. No more chips, but I can offer you jacket potato instead. It’s not my fault. I’ll check that for you in the kitchen. Sorry but this meal was for someone else, I’ll now have to take it away from you. I’m Czech. Excuse me, but you can’t smoke here, smoking area is over there behind the fence... If you don’t like this pub, go somewhere else.“
Ta poslední věta je zbraň, ale smí se používat jen tak dvakrát třikrát za večer, když se použije víckrát, už to neni spravedlivý a někde něco nehraje. Starouškové si stěžujou, ale stejně přijdou zas, protože levnější lokál nenajdou, ach jo… Dneska mi to nejde, to ta nálada. Další průser je, že jak chodim pořád na ty více méně ekologický dokumenty, tak tady dostává moje svědomí těžce na frak. Skleněný flašky, plastikový obaly, papír – všechno do jednoho kontejneru. Třídit to není čas. Představa, že bych běhal po flooru a jen tak pro sebe si házel flašky do svýho koše a pak po práci táhl cinkající pytel na zádech ke tříděnýmu odpadu je reálná asi jako obrázky Josefa Lady… Zůstává jen ten blbej kontrastní pocit (ale na ubytovně třídim poctivě, mami). Tuhle síť restaurací, celkem stovky podniků, vlastní chlápek jménem Tony nebo Tom nebo tak nějak, kterej si zakládá na bezprostřednim přístupu. V šatně visí plakát „100 zlepšováků“, pravidelně se v Anglii pořádaj sjezdy zaměstnanců…přinutit ho nějak, aby zavedl třídění povinně, to by bylo něco…musim nad tim eště popřemejšlet (a taky setim budu utěšovat při běhání po place). Myšlenky mi běží tímhle směrem, když mě odchytává jeden ze štamgastů, Mick. Sakra, je úplně na kaši a chystá se mi mluvit do duše. „Hey, this work is not just drinks and bar. It’s the people. You have to enjoy the people. Become part of it.“ A dívá se na mě lesklýma očima káravým, povýšeným pohledem, jako by všichni v lokále byli opravdoví hosté a já jediný před nimi předstíral falešného číšníka. Máš recht, Micku, ale tohle není právě to, co bych teď potřeboval slyšet.

Jsem rád, že mám tuhle práci. Dává mi naději, že můj českej účet mojí anglickou výpravu přežije. A hlavně je tu ta změna prostředí. Nejsem jen povinně spokojenej erasmák, ale taky dělňas. Dává mi to slastnej pocit nadřazenosti na obou místech, v práci jsem ten, co studuje, co má ještě něco a mezi buržoazníma děckama na UNI jsem pracující člověk, kterej ví, že pět liber stojí hodinu práce. V hospodě mě to trochu staví do role outsidera. Jelikož práce není moje hlavní činnost a vy myšlenkách unikám jinam, jsem trochu mimoň, co neflirtuje, sprostý joky hází jen když jde fakt do tuhýho a stejně se chystá odjet někdy kolem vánoc…

Pozdě v noci jsem na baru. Asi třicet druhů piva, deset cideru, dvacet sort vín, množství tvrdýho, koktejly, do toho jídlo, všechno jde přes automatickou kasu a mě z toho jde hlava kolem. Navíc když maj různý chlasty svoje cool přezdívky, takže když pak přijde žoviální kovboj a chce svůj jaydee, jak mám vědět, že po mě chce Jacka Danielse? Jak?