Přijela za mnou...

Je neděle ráno a ulice jsou po sobotní noci liduprázdný. Odjela před hodinou, hustě pršelo a vítr foukal. Zase takovej ten typickej hollywoodskej bičující déšť, proti kterýmu nic nepomáhá. Čekal jsem pak na nádraží na bus domů, mokro v botách, kapuca, srkal čaj s mlíkem, co mi koupila. Dojel domů, uvařil další čaj, sedl za psací stůl, na kterej dneska zase budou padat slova jako framework, common knowledge, discourse... Vyběhl jsem ven pro tabák, aby mi to navlíkání korálků rychlejc utíkalo. Venku modrý nebe, změna nálady, kupuju newsweek. Vracim se do pokoje, fotim stůl s růží a lahví od vína, která mi tu po ní zbyla, venku se zas dává do deště.
Přijela za mnou... Procházeli jsme se a povídali, jezdili stopem, koukali na dokumenty o Jamie Oliverovi, jak se snaží přesvědčit kuchařky v britskejch školních jídelnách, aby vařily místo haburgrů těstoviny, pili jsme anglická piva, jedli krevety a mušle, i svojí první ústřici jsem vysál, K. si zamilovala coleslaw, k tomu bagety. K. mi přivezla vlastnoručně uvařenou svíčkovou se vším, co k ní patří (brusinky, citron). Víc neřeknu.

V mém pokoji to teď smrdí rybinou, nemůžu se toho zápachu zbavit. Někde za skříní se možná rozkládá zapomenutá kreveta. Do pokoje za chvíli přivedu další návštěvu, tentokrát Vlaďku. Chodili jsme spolu do oddílu, já odešel ve čtrnácti, ona tam vydržela dlouho, stala se hlavním vůdcem dívčí sekce. Teď je nám oběma pětadvacet, ona je o fous starší, a jediný, co nás ještě pojí, jsou dungeony, fantasy hra, nad kterou se většina mých kamarádů pohrdlivě ošklíbá. Ještě s dalšíma dvěma klukama ji hrajeme nepravidelně, tak čtyřikrát do roka, už dohromady asi dvanáct let. Je to hra na hrdiny, kteří existujou ve vymyšlený realitě a zatímco v jejich světě dohromady uběhlo jen pár týdnů, v tom našem se překulilo dvanáct let, což je lehce depresivní. Hra nás pojí k sobě navzájem a zároveň k oddílu, protože tam to vzniklo. Vídáme se striktně jen při dungeonových příležitostech, celonočních hraních, takže nemůžu uvěřit tomu, že za mnou Vlaďka přijede a že jí budu den a noc hostit v Anglii, v cizí zemi. Mám pocit, že znám spíš postavu čarodějky, kterou v dungeonech hraje, než Vlaďku samotnou. O čem se budeme bavit? běží mi hlavou, když jí jdu naproti.

Brighton má asi nejpříjemnější autobusový nádraží, co jsem viděl. Místo jen pro pět autobusů, u moře, na malym náměstíčku poloprázdný lesklý busy vyfukujou svoje cestující. Z dálky vidím ve tmě a oparu siluetu obalený postavičky s krosnou, jdu směrem k ní, zdravíme se. Přijela přes Londýn s Basileje a Štrasburku, kde byla na výletě se sestrami. Vyrostly jí vlasy. Vypráví mi, jak strávila předchozí noc ve Štrasburku v nonstop internetový kavárně, ona a mladší ségra hrály hry, starší ségra spala, protože měla mít další den architektonickou prezentaci. Vlaďka u mě přespí a zítra jede zas do Londýna, vyzvednout mámu, která jí přijede do Anglie navštívit. Vlaďka pracuje v Nottinghamu, stará se o mozkově postiženu paní, která přednáší na univerzitě. Pracuje dvakrát týdně, což jí hodí sto osmdesát liber. Její postižená paní hodně cestuje, takže se v Vlaďka podívá po celý Anglii. No a máma jí přijede navštívit, protože Vlaďka zůstane na Vánoce v Nottinghamu.
Je noc, moře je rozbouřený a fouká tolik, že vítr z vln odnáší jemný spršky vody, takže když jdeme po pláži, Vlaďka si myslí, že prší. Ale když si olízne bundu, je slaná. Beru jí do hospody Fortune of War, mojí oblíbený. Shodujeme se na tom, že je to dungeonová hospoda a že by se tu mohla odehrát bitka v libovolný historický epoše. Hospoda je zastrčená do betonový promenády, se vchodem z pláže. Podlouhlá místnost obložená dřevem páchne po slámě, tvarem připomíná vnitřek lodi. U malých kajutovitých okýnek nad barem jsou kulatý stolky, na kterejch hořej svíce zastrčený do flašek od whisky. Okno je potažený vrstvičkou soli, z ním skučí vítr a venku ve tmě je vidět poskakující bílej hřebínek vln. Vlaďka vypráví, vypráví, oproti ní mám pocit, že nic nezažívám a že je studium na místní univerzitě sice příjemný, ale zbytečný. Chystá se s divadlem bratří Formanů osvětlovat Krásku a zvíře v divadle ve Valencii, pak v Národním spolupracovat na Dobře placené procházce, režírovaný Milošem Formanem, cestuje, cestuje…
Řek sem jí, že se jí nemůžu věnovat, protože musim napsat esej. Vypadala jako by jí to vůbec nepřekvapovalo, jako vždycky. Pak jsme šli domů, do mého pokoje smrdícího rybinou, já si ustlal na podlaze a bylo to tak příjemný, ležet na tvrdý zemi…eště jsme do noci kecali.
Ráno se nechce vstát…když se v mym pokoji zatáhnou závěsy, působí strašně uspávajícím dojmem, protože za oknem vedou trubky ze sprch, kterými pořád padá voda, takže se zdá, že venku pořád prší…
Po snídani jsem Vlaďku vybavil mapou a placatkou moravského calvadosu od Tondy a poslal jí klasicky do North laine podívat se na nezávisláky...

Vlaďka odjela, zase sám na autobusáku, už se tu vystřídali skoro všichni, jdu se projít s placatkou podél moře do přístavu, tam nasedám na autobus, kterej mě prováží discrictama, kde sem doposud nebyl. Paneláky, hnusný vánoční neony, na předním sedadle matka bijící svoje dítě, dítě bijící svojí matku, vracejí se z nákupu v hypermarketu…odvrácená tvář lesklého Brightonu. Frederike tu má návštěvu, takže jí skoro nevídám, musim psát přechytralý eseje, kde je ten sen o cestování, kterej sem snil, když jsem odháněl octomilky na baru?