Konec jak ze slohovky

Sedim v pokoji s holýma stěnama a vyfukuju kouř, poslední noc, a všechno vypadá skoro jako když jsem sem přijel. Je tu ticho, dům je prázdnej, všichni už odjeli. Jen já a můj notebook… Byl úplně novej, když jsem přijel, narychlo napumpovanej složkama hudby. Některý písničky jsem poslouchal pořád dokola a jiný ani jednou, ale to měl ukázat teprve čas…

A já byl sebevědomej machr, co zrovna dokončil jednu školu a druhou byl vyslanej do Spojenýho království… Připadal sem si hrozně důležitě. Měl jsem vizi a notebook a dvacet černobílejch ilfordů a tři objektivy a pohorky a plány, jak to tu celý pokreju a dobudu a jak se to bude hezky vyjímat v mym životopise a bůhví kde…

Teď tu sedim v pokoji s holýma stěnama a vidim se jakoby svrchu a nemám v ruce jedinou věc, která by ospravedlnila můj pobyt tady, nikdo kdo by mi dal zatracenej diplom a řek, že jsem to zvlád! Naučil jsem se něco? Mnohem víc mi dal ten cvrkot kolem…

Kolem mě se válí krabice od mlíka a jogurt a pivní tácky od skotskýho piva a tabák s anglickym nápisem, že kouření škodí zdraví a to jsou jediný hmatatelný důkazy toho, že jsem tu BYL! A filmy ležej nedotknutý v tašce, objektivy nerozbalený, zatímco obyčejnej malej digitálek, kterej mi měl sloužit jen na ofocování věcí do školy a střílení od boku, mi stojí věrně po levici, připraven k použití. A pak je tu tenhle blog.

…

Celý jsem to chtěl uzavřít ve velkym stylu, deníkovym popisem mýho putování po Londýně a Skotsku a říct vám, jaký to je projíždět se v Glasgow malinkym metrem s fanouškama Rangers a jak je na skotský vysočině strašně všude cítit voda a jak chutná single malt whisky a a a…

Ale stejně tak jsem tu sliboval popsat proč a jak jsem sekl s prací. Jenže historky stárnou strašně rychle. Mohl bych pokračovat a dopisovat blog až přijedu domů a dodávat na něj fotky ze scanneru z tepla pražského domova. Ale koho to zajímá? Není nic nudnějšího než starý noviny.

Moje dojemný loučení přerušilo klepání na dveře, Američanka Elinor, ať prý jdu dolů do kuchyně s ní jejími kamarády na skleničku. 4 opilí Amerikáni a jeden Rumun, sexuální narážky zkombinovaný s vtípkama o Bushovi, výbuchy smíchu přecházející ve vážnou diskuzi tak plynule, že to ani nepostřehnete, to mi scházelo. Tak jsem se vymluvil, že si jdu pro tabák, ale řekl jsem to tak, aby mě nikdo neslyšel. Asi tam zas budu muset…když já tenhle humor tak nerad…připadá mi to jak v důstojnickym klubu…Blog končí a storky jdou dál a tak to má bejt.

…

Tak se z toho nakonec vyklubala celkem dobrá sestava a večírek do čtyř do rána, místo Tichého dumání a meditativního bilancování Jack Danniels a světovej mír. Studenti mezinárodních vztahů milují žoviální debaty bez konce, založený ne na osobní zkušenosti, ale na všeobecnym přehledu (a vtipy o sexu jsou, počítám, nezbytným doplňkem pro budoucí diplomatickou kariéru). Intelektuální bitva plná teorií mě přesvědčila o tom, že žurnalistika nakonec není tak špatnej obor… Teď snídaně, pak shánět dárky a za pár hodin mi to letí…Tak čau!

Tak nakonec dopisuju až teď, díky vánočnímu stressu v nákupním středisku se vlastně teď domů celkem těšim…ale jen proto, že to bylo fakt peklo. No, konce mi nikdy nešly, když mám psát konec, připadám si, jako bych dopisoval slohovku nebo seminárku nebo esej, prostě něco z povinnosti a chci to mít rychle odbytý. Možná to souvisí s tím, že občas odcházím bez rozloučení i z hospody jen proto, že to tak nemám rád…Tak čau, končim s blogem, protože už mě to nebaví J

A toto je ideální chvíle přeladit na kolegy štěpána v německu a vojtěcha ve francii.

Bye, bye.