čas utíká a já cejtim, že už toho moc nestihnu, přitom toho dělám pořád míň

Ranni prochazka mezi poli

Naposledy

Zapovězení

Některým písničkám přicházím na chuť až tady

...i kyž jsem je předtím měl pod nosem leta a nijak zvlášť na mě nepůsobily. Tak třeba Miles Davis, Tom Waits, nebo kyselý okurky. Je to taková melancholická směska věcí. Petr, Petr, proč mu pořád říkám Petr, když je to Martin, asi je mi něčim blízkej, měl taky ve svým doupěti okurky. Jeho pokoj je směska věcí nanosených dohromady a položených tam, kde z ruky vypadly, není tam k hnutí, kuchyň a ložnice v jednom, kdybych to měl já pohromadě, taky by to u mě vypadalo stejně. Jídlo, oblečení, cédéčka a fotky pomíchaný dohromady, no tak v tom doupěti měl Petr/Martin taky okurky.
Byly čtyři ráno, skončili jsme v práci, i ta krásná chvíle rovnosti, popíjení piva s managerem u jednoho stolu v zamčené hospodě už byla za náma. A protože mi Martin slíbil knihu (Hlučnou samotu) a zapomněl ji přinést, tak jsme šli pro ni k němu domů. Koštoval jsem kyselý okurky, byly sladký a krájený, takový sem eště nejed, ale ne špatný. Martin mě povzbuzoval, ať sám vyberu a pustim jedno ze záplavy jeho cédéček. Měl tam samý hipísácký oldschooly, Velvet Underground sem pustil, Doors, Janis Joplin a tak, a hlavně a to především, Beatles. Zapomněl jsem o Martinovi říct, že mu přezdívaj Ringo, sám si to vymyslel eště na Kladně, když chtěl bejt cool, pak si uvědomil zcestnost svýho nápadu a chtěl ho vzít zpět, ale už bylo pozdě, protože mu dávno všichni říkali jen Ringo. Martin Petr Ringo seděl na gauči a mluvil o Beatles jako o svojí nepochopené lásce, o tom, jak ho sere, že celej svět vždycky obletí jen to nejlíbivější, co se nejvíc podbízí, o jiných Beatles, který já neznám, tomu jsem nerozuměl, protože když se mluví o muzice, má se poslouchat. Bylo legrační, jak se Martin ze slušnosti pořád přerušoval, prej ať taky něco říkám, přitom byl jako vodopád, příval slov, která se potřebovala dostat z něj ven. Mluvil o maloměšťáckym Kladně, ve kterym nešlo zůstat, o tátovi, kterýho viděl nejdřív když mu bylo půl roku a pak až ve dvaceti, jak v těch dvaceti měli s tátou až úplně přehnaně tátovsko synovskej vztah, který dávali všemožně najevo, ale bylo jasný, že to nemůže dlouho trvat, protože to nemá základy, že je to jen sen, který vypadá tak skutečně jen a jen proto, že jsou si tolik podobní, protože jsou otec a syn, ale „jedna krev rodinu nedělá“, jak nás učil pan Bartoň v hodinách filosofie.
Okurky jsem zapíjel ruským pivem, Baltika zrobeno v Petrohradu, třásl jsem se ve svý snowboardový bundě zimou, ačkoli Martin měl jen košili a vypadal spokojeně, je tu už dva roky a Angličani nemají pro otužilost slovo, asi ho hřála ta beatlesácká košile. Poslouchal jsem ho s chutí, jak mluví o životě tady, o svých nejlepších kamarádech z Kladna, kteří to tu táhnou s ním, o tom, jak si nerozuměl s dělníkama ve skladu, jak první léto chodil se Španělkou, pili Rioju, bydleli ve stanu a nic víc nepotřebovali, jak Španělka pak odjela do Madridu. Martin povídá a už sám tomu dává melancholickej nádech, povídá mi o Dylanovi, kterýmu je 32 a nemá prachy ani zaměstnání, měsíc nehulí trávu a nehoní si ho, ale podle Martina byl Dylan správnější když hulil trávu a honil si ho, povídá o tom, jak se Zuzkou, to je třetí do trojice z Kladna, plánujou vydat se do Indie, do Dharamsaly, kde má Zuzčin přítel, původem Tibeťan, kavárnu, je to příležitost, ale Dylan asi nepojede protože nebude mít peníze a Martin neví, jestli by radši Zuzka neměla jet s Tibeťanem sama. Martin říká, jak potřebuje holku, jak nemá, kam by se vracel, jak by chtěl psát a fotit, jak mu život utíká… A celej ten proud směřuje k nevyhnutelnýmu konci, k větě, kterou nechci slyšet, protože jí nevěřím, protože vím, že se říká jen v hodinách mezi nocí a ránem a že v práci na baru, kdybych mu jí připomněl, nevzpomínal by si, a vlastně ani já bych mu přes den nemohl dokázat, že byl tehdy nad ránem smutnej.
Novodobí emigranti, sběrači zkušenosti, mladý, zároveň příliš a zároveň ne dost vzdělaný dělníci, neradi slyší někoho vystihnout jejich situaci. A já sobě zpětně nadávám za to, jak lehkovážně jsem po pár panácích whisky říkal Dylanovi do očí, že je freak, že jsem tu na univerzitě, muselo to vyznít nanejvýš neomaleně a taky že sem pak vypadal jako vejtaha, já jsem se přitom jen snažil mluvit jako rovný s rovným, to ale nejde, protože si nejsme rovní, jakkoli bychom si to přáli, on tady žije a já jsem tu na návštěvě, on je na této zemi existenčně závislý, zatímco já jsem sem přijel studovat. Pravdu měla ta devatenáctiletá Polka, moje sousedka z pokoje odvedle, když říkala, že se to musí oddělovat, studenti a pracovníci, protože pracovníci maj jenom tu zábavu, když přijdou z práce a to je smutný. Takhle když přijede turista z Polska do Londýna a chce vidět Big Ben, každýmu na potkání rád řekne, že nepřijel pracovat, stejně jako když mi tu každej Brit tvrdí, jak je Praha krásná, zeptám se ho, jestli tam byl na stagu, abych si ujasnil, o jakém druhu krásy tady mluvíme.
Týhle dvojznačnosti, tohohle dělítka jsem si měl být vědom, neměl jsem právo Dylanovi říkat, co bych řekl někomu na stejný úrovni, přitom to není o tom, kdo je nahoře a kdo dole, nide není psaný, že Dylan, díky poznání svojí vrstvičky tady v Brightonu, jednou nenapíše román, druhý Nebe pod Berlínem a nestane se úspěšným spisovatelem, který se, tak jako Rudiš, nechá kazit stipendijními tvůrčími pobyty ve vilách s bazénem.
Teď, když ty český bojovníčky tu tak vidím, říkám si, že jsem asi musel před rokem vypadat dost stejně, když jsem v Ÿorkshiru za minimální mzdu prodával na pouti vedle horský dráhy hamburgry a párky v rohlíku, bydlel v kempu, nakupoval nejlevnější Tesco jídlo, rozvážel po ránu noviny a na žádnej osobní rozvoj vlastně kvůli práci neměl čas. Jak jsem se kamarádil jenom s Čechama a Polákama. I teď na baru pozoruju tu komunikaci jako přes fólii, tu vrstvičku, když přijdou jednou za tejden český kluci a holky z jazykovky na kari a jako první se dozvídám, že jsou tu hlavně kvůli jazyku, že chodí na jazykovku, to že všichni už pracují se dozvídám až hned potom. Takhle neomalený bývám ale vždycky, když tu potám našince, nevím, čím to je, ale vždycky se při kontaktu s čechoslovákama začnu chovat jak buran. Jak komiksová karikatura, přehnané národní citění projevující se nevychovaným pokřikováním. Jako když jsem na večírku mezinárodních studentů potkal Andreje, stál u baru, nevěděl, že jsem Čech, ale já od jiných věděl, že on je Slovák, Andrej houkl na barmanku „just give me the cheapest beer you have got“ a to já když jsem slyšel, srdce mi poskočilo, dojalo mě to, Slovák jak má bejt, a hned na něho „čau pičo“. Zatvářil se rozpačitě, anglicky se mě ptal, co potřebuju, tak jsem ještě jednou artikulovaně odhláskoval ČAU PIČO. Pořád nic, tak sem se mu ježišmarija omluvil, že sem se ho nechtěl nijak dotknout, potom jsme se už bavili v pohodě, ale stejně bylo vidět, že můj pozdrav nepochopil tak docela podle mých představ.
Stejně neomaleně jsem se zachoval i na baru, když jsem zaslechl ten krásnej ostravskej dialekt, dva holčičí hlásky „no, tak nam nalij něco to je jedno, my se chcem ožrat“. Nemohlo jim bejt víc jak devatenáct, jedna roztomilá dredařka, druhá zvenku drsná blondýnka s mikádem, ale obě takovej roztomilej, upřímnej hlásek, kterej se mi na ostravštině líbí, čistej jako sklo, žádný postranní úmysly v něm nejsou. Nalil sem jim trojitou místo dvojitý a hned „holky, dejte mi na sebe číslo“. Tak nějak neochotně, v zaskočenosti mojí drzostí mi ho skutečně na kousek papíru naškrabaly, čehož pak určitě litovaly. Došlo mi to po chvíli: ty vole, dyť ste se sobě navzájem ani nepředstavili. Dyť to vypadá, že je chceš sbalit. Pak sem to nějak zachraňoval, ale už bylo pozdě. Ale chystám se holky navštívit, chci vědět, jak je to doopravdy s tou melancholií…
No a i s tim Dylanem bych si to přece jen chtěl vyříkat, byť mě byl ten jeho povýšenej styl mluvení „jsem tu hostem u pánaboha“ tak strašně nesympatickej. Martin mě pak řekl, že se o mně bavili s Dylanem a prý jsem jako Poláci, což je v jejich interním slangu urážka, znamená to něco jako „člověk bez fantazie“. Je mi jasný, odkud pochází ta náplň tý nadávky, taky mi jsou cizí vyholený Pjotrekové v najkách a teplákovkách Umbro, co se drží jen toho svýho, koukaj na polskou TV a odmítaj se asimilovat. Ale zároveň je to vtipný, protože s Polákama trávim dost času kvůli svýmu článku do školy…že bych byl víc konzumní Polák než alternativní Čech?
…některým chutím přicházím na chuť až teď a tady, ale jsou pevný ostrůvky, který mě sejmou všude stejně, třeba pan Hrabal, ta Hlučná samota, kterou mi pučil Martin Petr Ringo, za kterou jsem mu pučil já Babela a Rudou jízdu, umiňuju si, že musíme uskutečnit eště hudební směnu, dokud se neznáme. Některých chutí jsem se přejedl doma a tady zas se k nim vracím, nacházejí si mě.
Tak jsem byl včera na drum and bassový akci v klubu Creation. Akci s obrovskou propagací, o který všichni mluvili dlouho dopředu jako o události No. 1. Hrála tam spousta DJů, z nichž LTJ Bukem byl v hierarchii důležitosti na posledním místě. Řek sem si, že dám elektronice eště jednu šanci po minulym fiasku s Mr. Scruffem, kam sem vytáh bráchu a kterej stál za prd. Vždycky dám elektronice eště jednu, tentokrát už úplně poslední šanci…Teď jsem nikoho nepřemlouval, aby tam šel se mnou, abych se vyhnul zodpovědnosti za drahý vstupný pro případ že by se něco pokazilo…
Takže jsem do sebe nalil necelou flašku červenýho vína, pověsil si na krk zrcadlovku frajersky s dvěma černobílejma 3200 a vyrazil na párty. Cestou podél moře směrem ke Creation mi víno stouplo do hlavy. Když jsem vystál frontu, zjistil jsem, že holky jako Rosie, který chtěly jít, se dovnitř nedostanou, protože akce je vyprodaná. Já měl lístek z předprodeje. Začínalo se v deset, vešel jsem dovnitř, LTJ Bukem a MC Conrad vystupovali už v 11. Je to zvláštní pocit, když někam přijdete do klubu a první koho poznáte je váš oblíbenej hudebník. Conrad s Bukemem přišli oba v bekovkách jak kdyby přijeli tramvají, vysmátý si všechno pomalu připravovali, žádnej spěch. Pak začli hrát. Bukem se krčil za gramcema, teď mi to najednou všechno došlo, je mu čtyřicet, už není na prvních místech, netáhne lidi tak jako nový, mladý stars, na poměry elektro scény je to takovej vychrtlej strejda, skoro jako dědoušek v tý bekovce a obřích hranatejch brejlích vypadal za gramcema, jak starej černošskej jazzman, kterej má to nejlepší ne za sebou, ale před sebou. A to nejlepší bylo před náma. Naposled sem bukema s conradem viděl v Praze v Paláci kultury jako hlavní hvězdu večera a stáli za hovno. Tenkrát jsem si říkal, že už mu sláva stoupla do hlavy, čemuž jsem se teď musel zasmát, protože tady to nevypadalo, že by ho někdo znal, nebo tak něco. Asi to tenkrát bylo hlavně tim kulturákem…Creation má malej dancefloor s vysokym balkonem, trochu gladiatorská aréna. Dj je téměř stejně vysoko jako tanečníci, stage je vysoká jen asi půl metru. Bukem se nesnažil, hrál jen tak, spíš pro sebe a pro Conrada, takový pomrkávání v tom bylo Třeba střídal dvě bassový sekvence, který zněly stejně, akorát jedna měla místo jednoho z mnoha beatů pomlku. Conrad na to reagoval a trefoval se do těch pomlk, takhle si to přehazovali…pohoda největší. Conradův rap byl tam, kde je doma nesnažil se o takový ty beduínský variace jako v Praze. Kluci černý nenásilně střídali pomalejší věci typu Sunrain s rychlym cvrkotem, nikdy ale nepřekročili mez bukemovský měkkosti, nehráli tvrdě. Přesto lidi tančili, těch pár co jich tam zatím bylo, protože většina dorazila až po půlnoci, šílela nadšením, reagovala průběžně jako už pak na žádného DJe toho večera. Pro mě to bylo jak setkání se starym přítelem po letech, kterej se změnil, ale zůstal stejnej. Na place sem potkal spolužáky Anglány, který mi teď byli blízký, bylo to „univerzální doma“. Dostal jsem z toho vína a nadšení muzikou opileckej záchvat focení, ale asi z toho nic nebude, byla tam zatracená tma…
Jakmile je nejlepší začátek párty, pak párty z pohledu celku stojí z hovno, to je nemilosrdná logika. When it is not building up, it is shit. Oproti bukemovi mi všechno další znělo neosobně, lidi byli stále vykalenější, takže nadšeným řevem reagovali na stále primitivnější shit motivy, chodil jsem znechuceně kolem, v duchu vše odsuzoval, cucal drahou whisku a pivo za tři libry, chrchlal a dusil se kašlem a hledal Willa, abych se moh zhulit a dočkat v klidu posledního vystupujícího, dnb kapely Pendulum…. Všude to tančilo, i na baru, i na záchodcích, i tam, kde vůbec nebyl vidět DJ to tančilo, ve všech patrech gladiátor areny v jednom rytmu, udávanym jednim člověkem, to byla zvláštní atmosféra, trochu analogie s čertama v pekle, co poskakujou kolem svejch kotlíků nezávisle na tom, jestli sou nahoře nebo dole. Angličanům musim přiznat, že tančej víc a odvázanějc než my Češi.
Když jsem se dočkal Pendulum, ukázalo se, že je to podfuk, že nepřijela kapela, ale jen DJ. Vysmál sem se jim a šel si vystát hodinovou frontu na bundu. Byli 3 ráno, byla mi zima, v krku mě pálilo, ráno vstávačka v 8 na prezentaci, nemám už žádný čistý prádlo…prostě nedobrý signály. Ale Bukemovi jsem byl vděčnej, že to nebyly vyhozený prachy. A zas si říkám, že příště nedám elektronice šanci a radši vytáhnu Frederike do hospody na pivo.

Českej večírek ve stylu jsme mladý a makáme v Anglii

Ne, přátelé

to ještě není konec, jen se toho děje příliš, chystám se dát výpověď v práci, nezbývá čas na ucelenější výpověď. S psaním delších celků to mám hozený tak, že potřebuju buď lehkou kocovinu nebo pocit jako po ráně kladivem do hlavy, kterej se dostavuje po odpoledním spánku. Šance na pozitivní psací konstelaci bych viděl na zítra...

Brighton dokáže být super…

Ano. Cítím se skvěle (jakkoli to zní pod tíhou mých předchozích příspěvků neuvěřitelně). Tenhle zápis by se vám teoreticky líbit neměl, když jste si vesměs pochvalovali ten minulej, ve kterym sem popisoval svý depky…

Prostě mám zas jednou pocit, že já ovládám věci okolo a ne věci mě. Za prvé: Během noci na dnešek jsem dopsal svojí první anglickou essay. Měla čtyři stránky a její název zněl „Structure and storytelling in The Decameron“. Jo jo, ten středověkej flák, co sme se o něm učili na střední. (Kdyby mi to někdo řek před dvěma měsícem, myslel bych, že si dělá srandu.) Esej byla plná slov, který jsem nikdy předtím nepoužil, složitých větných spojení, který mě v tvůrčím záchvatu napadaly a přišly naprosto samozřejmý. A co je hlavní: měl jsem jí hotovou za čtyři hodiny za použití dvou zdrojů. Prostě jsem na to šel stejně, jako bych odevzdával seminárku na žurnalistice, tak uvidíme, ale jestli mi to projde i na snobský univerzitě v oh-my-god-spojeným-království, budu se moct fakt hlasitě zasmát.

Po dopsání a vytisknutí práce mě zaskočila složitost procedury odevzdávání: vyplnit odevzdávací formulář, podepsat slib, že jsem neopisoval, různý kopie, scvakávání dohromady s oficiálníma dokumentama… až mi nakonec v ruce zbyl seriózně vyhlížející svazek. V jeho světle moje seminárka najednou vypadala ohromě důležitě. Aha, vždyť vlastně není tak špatná, říkal jsem si. Byl to trochu syndrom fotek, když se hooodně zvětší, zarámujou a pověsej. Člověk pak zapomene na ty malinkatý, vyblitý zkoušky z fotokomory.

Jelikož jsem esej začal psát dost pozdě v noci, moc jsem toho nenaspal, takže mi zas tak nevadilo, že odpadla projekce filmů – usnul bych stopro. Co budu dělat? Potuloval jsem se v knihovně, koketoval s myšlenkou, že začnu zkoumat angloamerický fotografický časopisy a drahý knihy na křídovym papíře; nebo že půjdu do města pátrat na radnici po evidenci Poláků v Brightonu…Obě varianty mi ale připadaly moc suchý.

Automaticky jsem došel na travnatý fotbalový hřiště vedle kampusu, kde zrovna začínal venkovní frisbee trénink. Bylo hezky, slunce, ani mráček, ale fakt frišno, pára se zvedala od pusy. Neodolal jsem pokušení, opravdickej Ultimate je pro mě, Čecháčka, taková vzácnost, že ho prostě nikdy nemůžu odmítnout. Takže jsem se přidal k tréninku. Trenéra, co si nechává říkat Evil a na drese má číslo 666, jsem už znal z nedělních tréninků v tělocvičně, ale na venkovním tréninku jsme zatím nebyl, mívám školu. Evil je taková směska Brada Pitta a nějakýho hobita z pána prstenů. Zakrslej vousáč, blonďatej modýlek. Tváří se permanentně jako největší drsňák. Nejdřív běhání. Tráva byla bahnitá, všichni měli kopačky, trencle a dresy, já tam jedinej šaškoval v džínech, a svejch zářících klubařskejch ádách…no ale říkal jsem si, že běhání eště vydržím a pak už se bude hrát.

Jenže po běhání přišel na řadu strečink. A po strečinku trénink přihrávek. A pak další trénink obehrávání. Když jsme se po hodině a půl začli rozřazovat do týmů na hru, měl jsem už celkem dost, protože byla fakt zima a moje kondice je sice už uzpůsobená na spoustu běhání po hospodě, ale ne venku, v zimě na trávě. Evil rozřazuje do týmů tím způsobem, že vždycky podle nějakého klíče seřadí všechny do jedný lajny a pak počítá prvý, druhý, prvý, druhý..

Tentokrát to nebylo tak zajímavé, protože jako klíč zvolil „kdy ste se naposledy holili“. Asi rád vyniká, protože na začátku stál samozřejmě on, kdežto já se svojí tváří jako dětská prdelka stál na opačný straně. Před časem na halovym tréninku Evil rozkázal seřadit se podle věku a samozřejmě se opět automaticky postavil do čela řady. Přišel jsem k němu a drze si stoupnul před něho. Nevěřícně si mě měřil až to ze sebe vymáčk: kolik ti je? 25. Ok, jsi starší a rozpačitě si stoupl za mě. Ten den už se na mě ani jednou nepodíval. Jak v mateřský školce…Takže jsem stál v čele řady a byl z toho celej odvázaném, jak si dovedete představit…

Po hodině a půl tréninku sem byl propocenej a žíznivej a začalo se hrát. Okamžitě sem na všechno zapomněl. Paráda, na velkym hřišti, s lidma, co umí házet, tak technicky jsem si snad eště nezahrál. Dlouhý přihrávky, každej drží svůj flek a ne že chaoticky běží za diskem kamkoli, taktika…prostě mňam. Vydržel jsem ale jen půl hoďky.

Po příjezdu do cimry a sprše na mě konečně přišlo spaní, naštěstí jsem si eště z posledních sil stačil nařídit budíka na za hodinu. Budim se v otupělý náladě, vyhrabat se z postele jde těžko, ale zásluhou Milesovy desky Birth of cool a spousty černýho čaje se mi to nakonec podařilo.

Čekala mě obchůzka nočních podniků v Brightonu, abych získal přehled o místní scéně, protože pozítří přijede brácha, kterýmu sem město popsal jako klubařskou metropoli, kde každej večer hraje na pěti místech současně atmosférickej ambient, blabla... To bylo před měsícem, kdy jsem ho tak viděl. Jenomže doteď jsem žádnej fakt echt klub, kterej bych se nestyděl prezentovat jako dobrej, neobjevil, jen samý více méně pozérský „lounge“. Já chci ale něco, co má tvář. Předtím jsem eště skočil do hospody, kde pracuju, zkontrolovat, jestli si se mnou náhodou někdo nechce vyměnit šichtu, abych moh jít s bráchou ven v pátek místo soboty, což by bylo lepší, protože v jednom podniku hraje Mr. Scruff a brácha taky musí v neděli brzo odlítat. V rozvrhu na pátek byla moje páteční směna škrtnutá, což mi strašně zvedlo náladu. Děkoval jsem Craigovi, on zas mě, potřeboval mít volno v sobotu. Znamená to, že v sobotu po kalbě s bráchou a Ivkou budu makat dvanáctku, ale to už nějak půjde…Eště sem chvíli pokecal s Lenkou, pražandou, co tu pracuje už rok, chodí s dredatym Portugalcem Mariem. Lenka se těší na Vánoce, pojede domů, bude jezdit na prkně, shodli sme se na tom, že Rejdice sou nejlepší snowpark, pohoda náladička, Lenka pořádá příští tejden českou párty u sebe doma, tak tam snad dorazim taky...

V dobrý náladě jsem se vydal omrknout kluby. Audio: snobárna, gauče, generace kolem pozdní třicítky, co už si svý extoškový východy slunce na ibize odškrtla před hodně dlouhou dobou. Volks: tam mě vůbec nepustili, protože byl vstup, ale hrál tam nějakej rokec, znělo to fajn. A nakonec: Concorde 2. Cesta k tomuhle androšovýmu podniku vede podél moře pod industriálním železnym ochozem, takže máte pocit, že na vás každou chvíli někdo vyskočí. Po silnici, která vede z přístavu, takže na ní není vůbec provoz, se proháněj vytuněný káry ve velký rychlosti, na rovince to rozpálí. V Concorde 2 v pátek hraje Mr. Scruff. Klub je zarostlej do secesního kovovýho ochozu, do kovu jsou zasazený barevný skla, trochu loft, široko daleko nic není, jen pobřežní betonová promenáda…na první pohled se mi dost líbí. Pak eště procházka do North Laines (alternativní ulice) a Zapu, všechno zavřený. Včera byl halloween a ochladilo se fest, takže je v ulicích mrtvo, potkávám jen pár opožděnejch japonskejch turistů v maskách. Mám radost, že sem si přehodil tu práci, tak jsem si v off licence kupuju placatku whisky a velkou krabku černýho čaje. Jdu podzimní nocí domů, je zima, cjtit kouř z komínů, slyšet řev racků, co ulici probleskne noční moře, který je zas klidný jako bazének, takže je možný spatřit tu a tam světýlko, pravděpodobně loďky rybářů, který neodolali příležitosti…Podzim pěknej, akorát listy se tu nebarví.