Brighton dokáže být super…

Ano. Cítím se skvěle (jakkoli to zní pod tíhou mých předchozích příspěvků neuvěřitelně). Tenhle zápis by se vám teoreticky líbit neměl, když jste si vesměs pochvalovali ten minulej, ve kterym sem popisoval svý depky…

Prostě mám zas jednou pocit, že já ovládám věci okolo a ne věci mě. Za prvé: Během noci na dnešek jsem dopsal svojí první anglickou essay. Měla čtyři stránky a její název zněl „Structure and storytelling in The Decameron“. Jo jo, ten středověkej flák, co sme se o něm učili na střední. (Kdyby mi to někdo řek před dvěma měsícem, myslel bych, že si dělá srandu.) Esej byla plná slov, který jsem nikdy předtím nepoužil, složitých větných spojení, který mě v tvůrčím záchvatu napadaly a přišly naprosto samozřejmý. A co je hlavní: měl jsem jí hotovou za čtyři hodiny za použití dvou zdrojů. Prostě jsem na to šel stejně, jako bych odevzdával seminárku na žurnalistice, tak uvidíme, ale jestli mi to projde i na snobský univerzitě v oh-my-god-spojeným-království, budu se moct fakt hlasitě zasmát.

Po dopsání a vytisknutí práce mě zaskočila složitost procedury odevzdávání: vyplnit odevzdávací formulář, podepsat slib, že jsem neopisoval, různý kopie, scvakávání dohromady s oficiálníma dokumentama… až mi nakonec v ruce zbyl seriózně vyhlížející svazek. V jeho světle moje seminárka najednou vypadala ohromě důležitě. Aha, vždyť vlastně není tak špatná, říkal jsem si. Byl to trochu syndrom fotek, když se hooodně zvětší, zarámujou a pověsej. Člověk pak zapomene na ty malinkatý, vyblitý zkoušky z fotokomory.

Jelikož jsem esej začal psát dost pozdě v noci, moc jsem toho nenaspal, takže mi zas tak nevadilo, že odpadla projekce filmů – usnul bych stopro. Co budu dělat? Potuloval jsem se v knihovně, koketoval s myšlenkou, že začnu zkoumat angloamerický fotografický časopisy a drahý knihy na křídovym papíře; nebo že půjdu do města pátrat na radnici po evidenci Poláků v Brightonu…Obě varianty mi ale připadaly moc suchý.

Automaticky jsem došel na travnatý fotbalový hřiště vedle kampusu, kde zrovna začínal venkovní frisbee trénink. Bylo hezky, slunce, ani mráček, ale fakt frišno, pára se zvedala od pusy. Neodolal jsem pokušení, opravdickej Ultimate je pro mě, Čecháčka, taková vzácnost, že ho prostě nikdy nemůžu odmítnout. Takže jsem se přidal k tréninku. Trenéra, co si nechává říkat Evil a na drese má číslo 666, jsem už znal z nedělních tréninků v tělocvičně, ale na venkovním tréninku jsme zatím nebyl, mívám školu. Evil je taková směska Brada Pitta a nějakýho hobita z pána prstenů. Zakrslej vousáč, blonďatej modýlek. Tváří se permanentně jako největší drsňák. Nejdřív běhání. Tráva byla bahnitá, všichni měli kopačky, trencle a dresy, já tam jedinej šaškoval v džínech, a svejch zářících klubařskejch ádách…no ale říkal jsem si, že běhání eště vydržím a pak už se bude hrát.

Jenže po běhání přišel na řadu strečink. A po strečinku trénink přihrávek. A pak další trénink obehrávání. Když jsme se po hodině a půl začli rozřazovat do týmů na hru, měl jsem už celkem dost, protože byla fakt zima a moje kondice je sice už uzpůsobená na spoustu běhání po hospodě, ale ne venku, v zimě na trávě. Evil rozřazuje do týmů tím způsobem, že vždycky podle nějakého klíče seřadí všechny do jedný lajny a pak počítá prvý, druhý, prvý, druhý..

Tentokrát to nebylo tak zajímavé, protože jako klíč zvolil „kdy ste se naposledy holili“. Asi rád vyniká, protože na začátku stál samozřejmě on, kdežto já se svojí tváří jako dětská prdelka stál na opačný straně. Před časem na halovym tréninku Evil rozkázal seřadit se podle věku a samozřejmě se opět automaticky postavil do čela řady. Přišel jsem k němu a drze si stoupnul před něho. Nevěřícně si mě měřil až to ze sebe vymáčk: kolik ti je? 25. Ok, jsi starší a rozpačitě si stoupl za mě. Ten den už se na mě ani jednou nepodíval. Jak v mateřský školce…Takže jsem stál v čele řady a byl z toho celej odvázaném, jak si dovedete představit…

Po hodině a půl tréninku sem byl propocenej a žíznivej a začalo se hrát. Okamžitě sem na všechno zapomněl. Paráda, na velkym hřišti, s lidma, co umí házet, tak technicky jsem si snad eště nezahrál. Dlouhý přihrávky, každej drží svůj flek a ne že chaoticky běží za diskem kamkoli, taktika…prostě mňam. Vydržel jsem ale jen půl hoďky.

Po příjezdu do cimry a sprše na mě konečně přišlo spaní, naštěstí jsem si eště z posledních sil stačil nařídit budíka na za hodinu. Budim se v otupělý náladě, vyhrabat se z postele jde těžko, ale zásluhou Milesovy desky Birth of cool a spousty černýho čaje se mi to nakonec podařilo.

Čekala mě obchůzka nočních podniků v Brightonu, abych získal přehled o místní scéně, protože pozítří přijede brácha, kterýmu sem město popsal jako klubařskou metropoli, kde každej večer hraje na pěti místech současně atmosférickej ambient, blabla... To bylo před měsícem, kdy jsem ho tak viděl. Jenomže doteď jsem žádnej fakt echt klub, kterej bych se nestyděl prezentovat jako dobrej, neobjevil, jen samý více méně pozérský „lounge“. Já chci ale něco, co má tvář. Předtím jsem eště skočil do hospody, kde pracuju, zkontrolovat, jestli si se mnou náhodou někdo nechce vyměnit šichtu, abych moh jít s bráchou ven v pátek místo soboty, což by bylo lepší, protože v jednom podniku hraje Mr. Scruff a brácha taky musí v neděli brzo odlítat. V rozvrhu na pátek byla moje páteční směna škrtnutá, což mi strašně zvedlo náladu. Děkoval jsem Craigovi, on zas mě, potřeboval mít volno v sobotu. Znamená to, že v sobotu po kalbě s bráchou a Ivkou budu makat dvanáctku, ale to už nějak půjde…Eště sem chvíli pokecal s Lenkou, pražandou, co tu pracuje už rok, chodí s dredatym Portugalcem Mariem. Lenka se těší na Vánoce, pojede domů, bude jezdit na prkně, shodli sme se na tom, že Rejdice sou nejlepší snowpark, pohoda náladička, Lenka pořádá příští tejden českou párty u sebe doma, tak tam snad dorazim taky...

V dobrý náladě jsem se vydal omrknout kluby. Audio: snobárna, gauče, generace kolem pozdní třicítky, co už si svý extoškový východy slunce na ibize odškrtla před hodně dlouhou dobou. Volks: tam mě vůbec nepustili, protože byl vstup, ale hrál tam nějakej rokec, znělo to fajn. A nakonec: Concorde 2. Cesta k tomuhle androšovýmu podniku vede podél moře pod industriálním železnym ochozem, takže máte pocit, že na vás každou chvíli někdo vyskočí. Po silnici, která vede z přístavu, takže na ní není vůbec provoz, se proháněj vytuněný káry ve velký rychlosti, na rovince to rozpálí. V Concorde 2 v pátek hraje Mr. Scruff. Klub je zarostlej do secesního kovovýho ochozu, do kovu jsou zasazený barevný skla, trochu loft, široko daleko nic není, jen pobřežní betonová promenáda…na první pohled se mi dost líbí. Pak eště procházka do North Laines (alternativní ulice) a Zapu, všechno zavřený. Včera byl halloween a ochladilo se fest, takže je v ulicích mrtvo, potkávám jen pár opožděnejch japonskejch turistů v maskách. Mám radost, že sem si přehodil tu práci, tak jsem si v off licence kupuju placatku whisky a velkou krabku černýho čaje. Jdu podzimní nocí domů, je zima, cjtit kouř z komínů, slyšet řev racků, co ulici probleskne noční moře, který je zas klidný jako bazének, takže je možný spatřit tu a tam světýlko, pravděpodobně loďky rybářů, který neodolali příležitosti…Podzim pěknej, akorát listy se tu nebarví.