Konec jak ze slohovky

Sedim v pokoji s holýma stěnama a vyfukuju kouř, poslední noc, a všechno vypadá skoro jako když jsem sem přijel. Je tu ticho, dům je prázdnej, všichni už odjeli. Jen já a můj notebook… Byl úplně novej, když jsem přijel, narychlo napumpovanej složkama hudby. Některý písničky jsem poslouchal pořád dokola a jiný ani jednou, ale to měl ukázat teprve čas…

A já byl sebevědomej machr, co zrovna dokončil jednu školu a druhou byl vyslanej do Spojenýho království… Připadal sem si hrozně důležitě. Měl jsem vizi a notebook a dvacet černobílejch ilfordů a tři objektivy a pohorky a plány, jak to tu celý pokreju a dobudu a jak se to bude hezky vyjímat v mym životopise a bůhví kde…

Teď tu sedim v pokoji s holýma stěnama a vidim se jakoby svrchu a nemám v ruce jedinou věc, která by ospravedlnila můj pobyt tady, nikdo kdo by mi dal zatracenej diplom a řek, že jsem to zvlád! Naučil jsem se něco? Mnohem víc mi dal ten cvrkot kolem…

Kolem mě se válí krabice od mlíka a jogurt a pivní tácky od skotskýho piva a tabák s anglickym nápisem, že kouření škodí zdraví a to jsou jediný hmatatelný důkazy toho, že jsem tu BYL! A filmy ležej nedotknutý v tašce, objektivy nerozbalený, zatímco obyčejnej malej digitálek, kterej mi měl sloužit jen na ofocování věcí do školy a střílení od boku, mi stojí věrně po levici, připraven k použití. A pak je tu tenhle blog.

…

Celý jsem to chtěl uzavřít ve velkym stylu, deníkovym popisem mýho putování po Londýně a Skotsku a říct vám, jaký to je projíždět se v Glasgow malinkym metrem s fanouškama Rangers a jak je na skotský vysočině strašně všude cítit voda a jak chutná single malt whisky a a a…

Ale stejně tak jsem tu sliboval popsat proč a jak jsem sekl s prací. Jenže historky stárnou strašně rychle. Mohl bych pokračovat a dopisovat blog až přijedu domů a dodávat na něj fotky ze scanneru z tepla pražského domova. Ale koho to zajímá? Není nic nudnějšího než starý noviny.

Moje dojemný loučení přerušilo klepání na dveře, Američanka Elinor, ať prý jdu dolů do kuchyně s ní jejími kamarády na skleničku. 4 opilí Amerikáni a jeden Rumun, sexuální narážky zkombinovaný s vtípkama o Bushovi, výbuchy smíchu přecházející ve vážnou diskuzi tak plynule, že to ani nepostřehnete, to mi scházelo. Tak jsem se vymluvil, že si jdu pro tabák, ale řekl jsem to tak, aby mě nikdo neslyšel. Asi tam zas budu muset…když já tenhle humor tak nerad…připadá mi to jak v důstojnickym klubu…Blog končí a storky jdou dál a tak to má bejt.

…

Tak se z toho nakonec vyklubala celkem dobrá sestava a večírek do čtyř do rána, místo Tichého dumání a meditativního bilancování Jack Danniels a světovej mír. Studenti mezinárodních vztahů milují žoviální debaty bez konce, založený ne na osobní zkušenosti, ale na všeobecnym přehledu (a vtipy o sexu jsou, počítám, nezbytným doplňkem pro budoucí diplomatickou kariéru). Intelektuální bitva plná teorií mě přesvědčila o tom, že žurnalistika nakonec není tak špatnej obor… Teď snídaně, pak shánět dárky a za pár hodin mi to letí…Tak čau!

Tak nakonec dopisuju až teď, díky vánočnímu stressu v nákupním středisku se vlastně teď domů celkem těšim…ale jen proto, že to bylo fakt peklo. No, konce mi nikdy nešly, když mám psát konec, připadám si, jako bych dopisoval slohovku nebo seminárku nebo esej, prostě něco z povinnosti a chci to mít rychle odbytý. Možná to souvisí s tím, že občas odcházím bez rozloučení i z hospody jen proto, že to tak nemám rád…Tak čau, končim s blogem, protože už mě to nebaví J

A toto je ideální chvíle přeladit na kolegy štěpána v německu a vojtěcha ve francii.

Bye, bye.

Bude mi to tu chybět...

Můj nejmilejší bar :)

Obrázky z výletu do Londýna a Skotska

Z hostelu do hostelu, trikrat promoklej...

Tak sem se prave check-in-nul v Blue Sky Hostelu v Glasgow. Jenze ve skutecnosti jsem blue sky nevidel od ty doby, co me megabus vysadil ve Skotsku, tedy tri dni. Dneska rano jsem vstal brzy a jeste stale koketoval s myslenkou, ze vyrazim na Ben Nevis, nejvyssi horu UK, ktera ma sice jen asi 1400, ale zveda se od morsky hladiny, takze je to majestatnej masiv a sestihodinova tura. Vstal jsem v pul sedmy, este za tmy (ve Fort Williamu, mestysu pod Ben Nevisem se v tuhle dobu rozedniva asi v pul devaty), nacpal se polivkou z konzervy, chlebem, pastikou a cokoladou a se zkusenym usmevem tech, co vyrazeji na turu za tmy, vyrazil k hore. Po hodine ostry chuze jsem dosel k pate Bena a dziny byly total durch. Chcalo jako v destnym pralese a vitr byl tak rychlej, ze delal z vody ve vzduchu takove ty pruhy. Chvilku jsem ziral na zasnezenej hrbet nahore v dalce a pak jsem to otocil zpatky do hostelu. Tam jsem shodil dziny, vyzdimal a zalezl do spacaku na gauc. Asi tri hodiny si cetl Fever Pitch od Nicka Hronbyho, pil caj s calvadosem a obcas drimal a pak vypad do deste na autobus. Behem deseti minut zas durch. Na nadru me varovali, ze vetsina spoku je out of order kvuli povodnim, coz me vydesilo, protoze sem mel koupenej listek a zabookovanej hostel, ale hlavne jsem v ty depresivni dire uz nechtel bejt dalsi noc. Autobus nakonec prijel a ted sem v Blue sky hostelu v Glasgow. Cestou z nadrazi jsem potreti promokl, ale uz je mi to jedno, jsem veselej, ptam se na cestu i kdyz vim kudy mam jit jen proto, ze glasgowskej trainspotting akcent je tak kraaasnej...

Sem ve Skotsku

na internetu na cerno. Doufam ze me nikdo nevidi. Nevim, jak to dopadne. Radsi budu koncit. Je tu kosda a je to tu husty.

Vrcholí to bouří

Sedim ve studentskym chillout roomu na kampusu, venku se prehani vetrna a destova smrst a do toho vsude zmatene pobihaji postavicky, ktery maji poslednich par minut na odevzdani svych eseji, nez se presne ve 4 PM brany kancelare HUMS zavrou. Ja jsem odevzdal svuj posledni vyplod pred chvili. Clanek o polsky komunite v Brightonu. No, co k tomu rict, psal sem to, protoze sem se chtel hlavne dozvedet neco o Polacich a tahle povinnost neco odevzdat me prinutila, neni to asi publikovatelny nikde na papire, protoze tomu chybi aktualnost a urcite to uz nekdo rekl, sou k tomu fotky, se kteryma az na jednu nejsem uplne spokojenej, protoze sem se s nikonem D70 teprve ucil za pochodu...Ale ten clanek mi bude pripominat Polaky, o jejichz komunite toho vim vic, nez oni sami, jelikoz je roztristena...clanek publikuju zde, kdo chcete, muzete si ho precist...A ted jdu zapit s Michaelem konec zkouskovyho. Michael je stejne starej jako ja a behem svyho zivota se uz stihl ozenit, rozvest a pak este chodit 3 roky s Cinankou s kantonskym dialektem. To uz je ale jina story...

They all come for different reasons

Many came to earn money, others because of love, some didn’t have a choice. All started at the bottom, some climbed up the ladder. They are viewed as cheap manpower, but came to England for different reasons: the Polish.

During six years in Brighton Joanna Baraniecka managed to climb up the ladder. But it was not money that brought her to England. Joanna had an excellent job in Poland, when she suddenly fell in love with an Englishman. After a month they got married and settled in Brighton. Joanna’s parents, deeply catholic, disagreed with her decision and cut all contacts with her. Being well-educated, getting her first cleaning-job wasn’t easy. “My CV was too good. Why does a woman with a degree want to work as a cleaning person? They kept asking me,” Joanna recalls. One year later a friend found her a new job in an insurance company, but she did not get on with her colleagues, and quit after two months. “Once my boss told me the tea I had made tasted like dishwater. I didn’t understand it as a joke and it made me very upset. It was a cultural clash,” Joanna reminisces. Her husband started seeing other women, they got divorced, and Joanna was alone. At that time she was already in touch with the Polish community, where she met her second husband. “This time, it was done properly, in a church, and all my family came to the wedding.” Joanna found a decent job at American Express, which she has been doing until now. After giving birth to her first child, she plans to return to Poland. “I don’t want my children to grow up in England,” she explains. Johanna has not found the Brighton Polish community to be. “If you tell those massive guys with shaved heads from the Polish pub about coming to church, they would laugh at you,” Joanna describes.

The small Polish bar mentioned by Joanna is called Polska Strefa is located in Prince Albert Street in The Laines. Arthur, who is one of its regulars, concurs with Joanna’s claim. “I don’t believe in god. But I think these people who divide all in groups are just stupid. If I like somebody, I talk to him,” he explains, sipping from a bottle of Ziwiec lager. Arthur comes from a rural part of Poland, which suffers from the highest unemployment rates. But it is not the money that brought him in the UK. “I can take out my mobile phone and don’t have to be scared that someone will come and mug me. The quality of my life is better,” says Arthur after two years in Brighton. He spent the first few days sleeping on the floor at his friend’s place. However, their friendship soured, when Arthur’s friend asked him to pay rent which would have covered the whole apartment. “I didn’t understand it. We had been friends for fifteen years!” recalls Arthur. He was left on the street, hardly speaking any English, when he met James, an English bartender, who offered him a place to stay. Arthur has always gone through life the hard way and even in Brighton he often gets into fights with locals. “They come to me and tell me what the fuck I’m looking for. So I reply the same. But I never hit anyone first,” he points out.

Michal, a Polish student of musical production at University of Brighton, is the opposite of Arthur. He is an intellectual who grew up in the Polish cultural metropolis of Krakow. “I don’t hang around with Polish. They are not interesting for me. I don’t see a reason why should I speak with them here when I wouldn’t speak with them in Poland,” says Michal. However, his girlfriend Anna, is Polish. They despise both the church and the pub communities. “Are you being silly,” reacts Michael when I ask him to come to the Polish bar for a drink. The student loan supplemented by part-time kitchen work allows Michal to plan: he plans to use this money to pay the mortgage on a flat in Krakow which he will subsequently rent.

While Michal has endless possibilities, others did not have as many. “After the war was over, we would prefer returning to free Poland, but that just wasn’t possible,” says Wilhelm Kuker, a 79 year-old ex-serviceman. He came to England with General Anders’s second Polish Corps in 1945. Although Poland was freed from Nazis by the Russian army, Kuker and his family already had their experience with the Soviets. In 1939 Poland was divided between Hitler and Stalin, the Soviets deported his family to the Siberian city of Asino. “Here I saw children dying of famine,” he recalls. They were rescued by Churchill, who exchanged Polish soldiers with Stalin for weapons and food. Through Iran and Iraq they arrive in Palestine, where they received military training and joined British forces. “I was only seventeen years old,” recalls Kuker. While Europe was celebrating Russians as war heroes, he was already predicting another war: Against Soviets. “British citizens didn’t understand it. They called us fascists,” the Polish veteran laughs. However, the British government appreciated their military contribution. “We were offered British citizenship straight away, but being English or Polish didn’t make any difference. There was so much work, everything needed to be rebuilt.” Being already engaged to an English girl, he settled down in Brighton in 1946. His children are the second generation of Poles: doing more prestigious jobs, yet they hardly speak their parents’ native language. His oldest daughter is a secretary with the police force, the second has a garage business, the third is a security officer in hospital, and the youngest is a manager of estate agents.

“There is five thousand of them in Brighton and the suburbs,” says Tadeusz Bialasz, Polish priest. One of his duties is to hold Polish Sunday masses in Mary St. Magdalen’s church in Upper North Street. “We open new chaplaincies for polish people in areas where they never had been before. It’s spreading,” the Brighton priest makes it clear. “Because of the new workers.”

The last 2001 census does not mention any Polish minority because EU enlargement that allowed Polish nationals to work within the UK came only in June 2004. But why are there so many workers from Poland and not as much from other new EU members? “They don’t have their own priest. If they had a chaplaincy, it would be a lot of them. They don’t stay together,” explains Bialasz. 95 percent of Polish population is registered as Catholic, which is a quality that other - rather atheistic - EU newcomers cannot match. Is it these religious beliefs that are causing that young Poles seem to settle down easier than other nations? “They try to find a church, first of all. They come to the polish centre. And the centre is run by the Polish parish.”

Preaching in a foreign country often involves practical tasks. “English give me a ring that they would like polish workers. It is easier to be in touch with me,” describes Bialasz. A recruitment agency also comes to the Community center on Farm Road every week and hires workers. According to Mr. Bialasz, half of workers go back home, while the other half settles down. “They do simple jobs for a while, but then work in the offices, some of them in the bank.

According to Mr. Bialasz, half of workers go back home, while the other half settles down for good. Those who stay want to assimilate, learn the British accent. “Last year I baptized more than ten Polish children in Brighton,” notes Bialasz. Will they become Polish or English? Only Time will tell.

Přijela za mnou...

Je neděle ráno a ulice jsou po sobotní noci liduprázdný. Odjela před hodinou, hustě pršelo a vítr foukal. Zase takovej ten typickej hollywoodskej bičující déšť, proti kterýmu nic nepomáhá. Čekal jsem pak na nádraží na bus domů, mokro v botách, kapuca, srkal čaj s mlíkem, co mi koupila. Dojel domů, uvařil další čaj, sedl za psací stůl, na kterej dneska zase budou padat slova jako framework, common knowledge, discourse... Vyběhl jsem ven pro tabák, aby mi to navlíkání korálků rychlejc utíkalo. Venku modrý nebe, změna nálady, kupuju newsweek. Vracim se do pokoje, fotim stůl s růží a lahví od vína, která mi tu po ní zbyla, venku se zas dává do deště.
Přijela za mnou... Procházeli jsme se a povídali, jezdili stopem, koukali na dokumenty o Jamie Oliverovi, jak se snaží přesvědčit kuchařky v britskejch školních jídelnách, aby vařily místo haburgrů těstoviny, pili jsme anglická piva, jedli krevety a mušle, i svojí první ústřici jsem vysál, K. si zamilovala coleslaw, k tomu bagety. K. mi přivezla vlastnoručně uvařenou svíčkovou se vším, co k ní patří (brusinky, citron). Víc neřeknu.

V mém pokoji to teď smrdí rybinou, nemůžu se toho zápachu zbavit. Někde za skříní se možná rozkládá zapomenutá kreveta. Do pokoje za chvíli přivedu další návštěvu, tentokrát Vlaďku. Chodili jsme spolu do oddílu, já odešel ve čtrnácti, ona tam vydržela dlouho, stala se hlavním vůdcem dívčí sekce. Teď je nám oběma pětadvacet, ona je o fous starší, a jediný, co nás ještě pojí, jsou dungeony, fantasy hra, nad kterou se většina mých kamarádů pohrdlivě ošklíbá. Ještě s dalšíma dvěma klukama ji hrajeme nepravidelně, tak čtyřikrát do roka, už dohromady asi dvanáct let. Je to hra na hrdiny, kteří existujou ve vymyšlený realitě a zatímco v jejich světě dohromady uběhlo jen pár týdnů, v tom našem se překulilo dvanáct let, což je lehce depresivní. Hra nás pojí k sobě navzájem a zároveň k oddílu, protože tam to vzniklo. Vídáme se striktně jen při dungeonových příležitostech, celonočních hraních, takže nemůžu uvěřit tomu, že za mnou Vlaďka přijede a že jí budu den a noc hostit v Anglii, v cizí zemi. Mám pocit, že znám spíš postavu čarodějky, kterou v dungeonech hraje, než Vlaďku samotnou. O čem se budeme bavit? běží mi hlavou, když jí jdu naproti.

Brighton má asi nejpříjemnější autobusový nádraží, co jsem viděl. Místo jen pro pět autobusů, u moře, na malym náměstíčku poloprázdný lesklý busy vyfukujou svoje cestující. Z dálky vidím ve tmě a oparu siluetu obalený postavičky s krosnou, jdu směrem k ní, zdravíme se. Přijela přes Londýn s Basileje a Štrasburku, kde byla na výletě se sestrami. Vyrostly jí vlasy. Vypráví mi, jak strávila předchozí noc ve Štrasburku v nonstop internetový kavárně, ona a mladší ségra hrály hry, starší ségra spala, protože měla mít další den architektonickou prezentaci. Vlaďka u mě přespí a zítra jede zas do Londýna, vyzvednout mámu, která jí přijede do Anglie navštívit. Vlaďka pracuje v Nottinghamu, stará se o mozkově postiženu paní, která přednáší na univerzitě. Pracuje dvakrát týdně, což jí hodí sto osmdesát liber. Její postižená paní hodně cestuje, takže se v Vlaďka podívá po celý Anglii. No a máma jí přijede navštívit, protože Vlaďka zůstane na Vánoce v Nottinghamu.
Je noc, moře je rozbouřený a fouká tolik, že vítr z vln odnáší jemný spršky vody, takže když jdeme po pláži, Vlaďka si myslí, že prší. Ale když si olízne bundu, je slaná. Beru jí do hospody Fortune of War, mojí oblíbený. Shodujeme se na tom, že je to dungeonová hospoda a že by se tu mohla odehrát bitka v libovolný historický epoše. Hospoda je zastrčená do betonový promenády, se vchodem z pláže. Podlouhlá místnost obložená dřevem páchne po slámě, tvarem připomíná vnitřek lodi. U malých kajutovitých okýnek nad barem jsou kulatý stolky, na kterejch hořej svíce zastrčený do flašek od whisky. Okno je potažený vrstvičkou soli, z ním skučí vítr a venku ve tmě je vidět poskakující bílej hřebínek vln. Vlaďka vypráví, vypráví, oproti ní mám pocit, že nic nezažívám a že je studium na místní univerzitě sice příjemný, ale zbytečný. Chystá se s divadlem bratří Formanů osvětlovat Krásku a zvíře v divadle ve Valencii, pak v Národním spolupracovat na Dobře placené procházce, režírovaný Milošem Formanem, cestuje, cestuje…
Řek sem jí, že se jí nemůžu věnovat, protože musim napsat esej. Vypadala jako by jí to vůbec nepřekvapovalo, jako vždycky. Pak jsme šli domů, do mého pokoje smrdícího rybinou, já si ustlal na podlaze a bylo to tak příjemný, ležet na tvrdý zemi…eště jsme do noci kecali.
Ráno se nechce vstát…když se v mym pokoji zatáhnou závěsy, působí strašně uspávajícím dojmem, protože za oknem vedou trubky ze sprch, kterými pořád padá voda, takže se zdá, že venku pořád prší…
Po snídani jsem Vlaďku vybavil mapou a placatkou moravského calvadosu od Tondy a poslal jí klasicky do North laine podívat se na nezávisláky...

Vlaďka odjela, zase sám na autobusáku, už se tu vystřídali skoro všichni, jdu se projít s placatkou podél moře do přístavu, tam nasedám na autobus, kterej mě prováží discrictama, kde sem doposud nebyl. Paneláky, hnusný vánoční neony, na předním sedadle matka bijící svoje dítě, dítě bijící svojí matku, vracejí se z nákupu v hypermarketu…odvrácená tvář lesklého Brightonu. Frederike tu má návštěvu, takže jí skoro nevídám, musim psát přechytralý eseje, kde je ten sen o cestování, kterej sem snil, když jsem odháněl octomilky na baru?