Vítr fouká, vzduch je plnej soli

která buď se sprškách odvátejch z vln nebo jako neviditelná mlžička poletuje vzduchem, usazuje se mi na sklech brejlí a dostane se úplně všude, takže když se vrátim domů, moc toho nevidim a ze rtů si olizuju sůl, jako bych vylez z moře. ALE na koupání už to neni, je spíš dost zima, takže tenhle příspěvek bude krátkej. Anglánům ale zima neni, choděj v tričkách a kraťasech, fakt otužilí, o čemž svědčí i to, že pro otužilost nemaj slovo (nebo se mýlim, Sašo?). Sedim teď na kamenitý pláži, skrytej za kapucí a žulovym pangejtem, jinak bych měl obličej i laptop plnej písku. Kvůli tomu větru. Teď si jdu ubalit cigáro. Doufám, že se mi ho podaří zapálit.
...
Tak. Čím začít? Jsem tu na študiích, jak možná víte, ale o škole se mi zatim psát nechce. Až jindy. Nuže, Brighton: na první pohled kýčovitý město, kam jezdí Londýňani trávit dovolenou, s pouťově secesní promenádou podél moře, dvěma velkejma pierama (česky molo), z jednoho z nich po požáru před dvěma lety zbylo už jen torzo. Uhodil do něho blesk, prohlásili ho za riskantní a nechali pomalu chátrat, rezivět, sesouvat do moře. S obříma cedulema warning a surfařema prohánějícíma se těsně vedle (jsou tam nejlepší vlny) má zvláštní duchařskou atmosféru. Mezi těma molama je zadara wifi, takže proto sem teď tady. Nejlepší brightonská čtvrť se zove North laine. Úzký uličky, freaky atmosféra, streetart všude, smart (tam jsem dneska byl, prodávali tam luxusně zabalenej klobouk muchomůrky s varováním, že až od osmnácti:)), skate, second hand, comics, juggling, punk-pink butik, trainers (kecky), surf, antik obchody. A samozřejmě cluby. Z upcomming koncertů zní zajímavě Mr. Scruff a osmihodinovej set Laurenta Garniera. Vtipný je, že u nás by měl mega plakátovou kampaň, tady jen malej A3 Cčb plakátek. North Laine trochu připomíná Berlín. chce to držet se na uzdě, jinak by tam člověk utratil všechny prachy... Dneska jsem sice odolal knize Banksyho pieců, komiksu od Julie Doucet a řti gramům mexický šalvěje, ale ne žonglovacím míčkům.

Včera jsem byl na procházce podél moře. Zkusit, kam až dojdu. Ušel jsem asi 15 km a viděl plno překvapivejch věcí. Nejdřív, vůbec poprvé v životě, surfaře. A ty krávo, vydržel bych se na ně dívat hodiny. Na videu člověk vidí vždcky jenom jak sjížděj vlnu, ale to je jenom zlomek, sledovat jak se pak v sedě vrací pomalým pádlováním rukama zpátky a zas čekaj na vlnu, jak si pak vyberou, rozpádlujou to, aby získali rychlost, postaví se v pěně, ale po metru spadnou, protože ji neodhadli, už je ve stádiu pěnění a semele je pod hladinu...

Tak to přece dopisuju doma ve sklepě, kde je taky wifi. Začlo foukat moc, byla hrozná zima. Pak se strhla bouřka a teď vytrvale prší. Že by konec léta? No, pokračuju ve vyprávění o svém výletu. Tehdy bylo jednoznačně léto, krásně modro, větrno, jak jinak...

Po několika hodinách se mi podařilo konečne vymanit z krajiny betonovejch mol a dostal jsem s do přírody. Cesta to nebyla jednoduchá. Nejhorší pasáž proběhla v minulé fotokapitole zmíněné ASDĚ nonstop hyper, kde jsem hledal záchod, ale musel se prodrat slevama na boty a spodní prádlo...Byla to fakt nechutná budova. Na každym rovnym vyvýšenym místě , včetně parkovištních lamp, byly dlouhý, ostrý hřebíky, aby tam rackové přistávali jen za cenu kruté dani...
Nakonec jsem se teda vymanil z civilizace. Z pláže se zvedl mnohametrovej křídovej útes, po němž vedla travnatá cestička. Na kraji útesu vidím rodinku, jak pálí golfovýma holema něco do moře. Přijdu blíž a vidim, že maj plnou igelitku golfovejch míčků, kterou sem přišli jen tak vysypat. Nechápavě na ně zírám asi minutu a pak odcházim, výkřiky "oh, look at that one!" po každym odpáleným míčku mi mizí v dáli. Tatínek nejdál, pak maminka, nejmíň daleko děcka. Nemůžu si pomoct, ale na tomhle něco neni v pořádku...

Do Newhavenu, přístavu, kde se do moře vlévá řeka, dojdu až k večeru, obloha se mezitim zatáhla jak před deštěm. Útes zas pozvolna klesá dolů a přechází v pláž. Ta je ale šedivá, opuštěná. Celkově teď svrchu působí Newhaven zlověstně a neobydleně. Cestou z kopce míjím spoustu keřů obsypanejch zralejma ostružinama. Proč je angláni nejí? To už zapomněli, že i navzdory jejich oblíbený přihrádce s mraženou zeleninou v TESCO discountu se ostružniy pořád trhaj v přírodě? Chutnaj nějak divně, snad mi po nich nebude blbě..
Jestli se Brighton snaží tvářit, že léto eště neskončilo, pak v Newhavenu už převzal vládu podzim, vítr práská dveřma v průvanu a meluzína se prohání šedivejma ulicema. Zlatej kýč v Brightonu, tohle město je ošklivý, přístav, jehož dřevěný mola se sotva drží, páchne rybinou a jakousi močkou, teenageři na kolech krouží bezcílně, zimomřivě kolem dokola, teenagerky jsou převoněný a přemalovaný, z oken šedivejch domků se vykláněj polonahý obyvatelé, nestojí jim za to vypadat dobře, proč taky? Ošklivý míista mívaj občas poetiku, ale to neni případ Newhavenu, ten má akorát přístavní baráky připomínající prasečáky jzd. Každej druhej mini domek je na prodej. Na zastávce busu, kde mi snad eště platí můj travel card, mě okukují dvě místní krasavice s olízanýma rtama a podivnou místní cockney angličtinou. Ptaj se, co tam čmářu. Taky se na něco ptám. Navzájem si nerozumíme. Ony se něčemu chichotaj. Naštěstí přijíždí bus a odváží mě odtud pryč.